Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)
Copak si člověk ráno opravdu nemůže vyšetřit aspoň hodinu, kdy se nerozptyluje, ale naopak usebere, kdy se neopotřebovává, ale získává sílu, aby s ní mohl vystačit na celý den?
Je však samozřejmě zapotřebí víc než jedné hodiny. Člověk musí od jedné takové hodiny ke druhé žít tak, aby se mohl znovu vrátit. Nemůže si už dovolit „žít jen tak", i kdyby to bylo jen čas od času. Nemůže uniknout před úsudkem těch, s nimiž se dennodenně stýká. I když nepadne ani slovo, člověk cítí, co si o něm myslí ti druzí. Pokusí se přizpůsobit svému okolí, a není-li to možné, stává se takové soužití utrpením.
Tak je tomu také v každodenním styku s Pánem. Člověk je postupně stále citlivější na to, co se Pánu líbí a co ne. Byl-li dříve se sebou celkem vzato docela spokojen, teď to bude jiné. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a změní je, pokud je to v jeho silách. Objeví mnoho věcí, které nemůže pokládat za krásné a dobré a které je přece jen tak těžké změnit. A tak se člověk ponenáhlu velmi zmenší a zpokorní, stane se trpělivým a shovívavým k třískám v očích těch druhých, protože má dost starostí s trámem ve vlastním oku. A konečně se také naučí snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdávat se Božímu milosrdenství, které se dokáže vypořádat se vším, na co jsou naše síly krátké.
V dětských dnech našeho duchovního života, kdy jsme se právě začali odevzdávat Božímu vedení, cítíme ruku, jež nás vede, silnou a pevnou; je nám úplně jasné, co máme činit a co ne. Ale tak tomu nebude vždycky. Kdo náleží Kristu, musí prožít celý Kristův život. Musí dozrát do Kristova mužného věku, musí jednou nastoupit křížovou cestu do Getsemanské zahrady a na Golgotu. A všechna utrpení, která přicházejí zvnějšku, nejsou ničím ve srovnání s temnou nocí duše, kdy Boží světlo už nesvítí a hlas Pána už nemluví. Bůh tu je, ale je skryt a mlčí.
Od sebeuspokojení „dobrého katolíka", který „plní své povinnosti", čte „dobré noviny", „správně volí" atd., ale koneckonců dělá pořád jen to, co se mu líbí, k životu, který je veden Bohem a který je žit z Božích rukou, v prostotě dítěte a pokoře celníka, vede dlouhá cesta. Kdo však touto cestou už jednou prošel, ten se už po ní nevrátí nazpátek.
(Převzato z knihy: Edita Steinová, Myšlenky a meditace, Trinitas, 2000)
Převzato z www.karmel.cz
