Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)
Leckdy si myslíme, že rozumíme vlastním dějinám. Avšak to, co nám v nich připadá jasné, je ale vždy jen pomíjivým odrazem toho, co zůstává tajemstvím Božím až do dne, kdy to všechno bude zjeveno.
Mou velikou radostí je naděje na to, že jednou bude všechno jasné.
Víra ve skrytý smysl dějin nás musí také vždycky posilovat, když to, co můžeme vidět přímo (ať už na sobě samých či na druhých), by nám chtělo sebrat veškerou odvahu.
Dnešní mladá generace prošla tolika krizemi, že už nám nemůže porozumět. My se však musíme snažit porozumět jí a pak jí snad můžeme ještě trochu pomoci.
Vždycky mi byla velmi vzdálena myšlenka, že milosrdenství Boží je vázáno na hranice viditelné církve. Bůh je pravda. Kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať už si to uvědomuje nebo ne.
Vedení Boží milosti jsem v posledních týdnech pociťovala opět zvlášť silně. Myslím, že svůj úkol vidím jasněji a zřetelněji. To ovšem také znamená, že stále hlouběji vidím svou naprostou nedostatečnost, ale současně také možnost být přes tuto svou nedostatečnost nástrojem v rukou Božích.
Člověk se může jen snažit, aby život, který si zvolil, žil stále věrněji a čistěji, aby jej tak přinášel jako Bohu příjemnou oběť za všechny, s nimiž je spojen. Důvěra, kterou v nás lidé vkládají, a až skoro děsivě vysoké mínění, jaké má tak mnoho lidí »ze světa« o našem životě, jsou pro nás stále novou výzvou a pobídkou.
Jen důvěra, že něco z našeho pokoje a ticha proudí navenek do okolního světa a pomáhá těm, kdo ještě putují, mi pomáhá smířit se s vědomím, že jsem byla do tohoto podivuhodného ústraní povolána přednostně – před tolika lidmi, kteří by toho byli více hodni. Neumíte si vůbec představit, jak hluboce mě pokaždé zahanbí, mluví-li někdo o našem »životě oběti«. Život oběti jsem vedla, když jsem žila ještě ve světě. Teď ze mne byla sňata skoro všechna břemena a mám v plnosti všechno to, čeho se mi dříve nedostávalo. Jsou u nás ovšem sestry, od nichž se každý den vyžadují veliké oběti. A já pochopitelně očekávám, že jednou také pocítím více ze svého povolání kříže než nyní, kdy se mnou Bůh jedná znovu jako s dítětem.
Nechtěla bych Vás zarmoutit, ale musím Vám přece jen říci, že se mě cosi ve Vašem posledním dopise, jako už několikrát v minulosti, nepříjemně dotklo: zdůrazňování údajně obrovského odstupu mezi Vámi a mnou. Připadala bych si jako farizej, kdybych tyto Vaše výroky přešla mlčky, neboť pro ně nemohu nalézt objektivní důvody. Nejste určitě jediná, komu naše mřížka nahání posvátnou hrůzu. Ale tato mřížka přece neznamená, že tam – »ve světě« – je všechno špatné a tady že je to samá dokonalost. Víme, kolik lidské ubohosti se pod hábitem ještě skrývá, a proto nás velice zahanbuje, když se nám nějak podkuřuje.
Převzato z knihy: Edita Steinová, Myšlenky a meditace
Vydalo: Trinitas, 2000
Vybral a upravil: Norbert Žuška, OCarm.
Převzato z www.karmel.cz
