Se začátkem postní doby jsem si říkal, proč jsme zvyklí přát si požehnané prožití svátků vánočních a velikonočních a proč si tak málo přejeme také požehnané prožití postní doby?
K zamyšlení mě přivedlo i to, že jsem nedávno prožil několik setkání, při kterých jsem se
svými přáteli mluvil o době postní. Uvědomil jsem si, že my, kteří jsme vyrostli v tradičním
katolickém prostředí, mnoho věcí ohledně postu prostě neřešíme, protože jsme je přijali tak,
jak jsou, a tím se možná o mnohé šidíme. A tak mě moji přátelé přivedli k zamyšlení, proč tu
vlastně postní doba je a jaký má význam.
Musel jsem uznat, že symbolika sypání popele na hlavu, kterou postní doba začíná, je v 21.
století opravdu těžko pochopitelná a potřebuje vysvětlení. K pochopení nám mohou pomoci
věty, které se při udělování popelce nad věřícími vyslovují: „Pamatuj, že jsi prach a v prach
se navrátíš“ (srov. Gen 3,19) anebo „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (srov. Mk 1,15).
Světlem může být i modlitba, kterou se kněz modlí nad popelem před udělením popelce:
„Požehnej tento popel, který si dáváme sypat na hlavu na znamení, že jsme hříšníci a chceme
konat pokání.“ Nic z toho není samozřejmostí. Symbol může být zastaralý, ale připomenutí
toho, že bez Krista a bez obrácení se je náš život bezvýchodný, je velmi prospěšné a nutné i v
dnešní době.
Všichni věřící v Krista se asi shodneme na tom, že smyslem našeho života je co nejvíce se
připodobnit Kristu samotnému. Proto nám církev v jednotlivých obdobích roku předkládá ke
slavení různá tajemství Ježíšova života. I když si Ježíš pravděpodobně na hlavu popel nesypal,
prožil veden Duchem svatým v poušti 40 dní trvající těžký duchovní zápas spojený s postem.
Od samého začátku svého pozemského života šel Ježíš cestou solidarity s námi. To kvůli nám
se nechal pokřtít v řece Jordánu a stejně tak kvůli nám a za nás odešel do pouště, aby se nám
co nejvíce přiblížil, prožil naše pokušení a mohl nás zachránit.
Podstatou našeho pokušení je již od Adama to, že člověk chtěl vlastnit život a tím nepotřebovat
Boha, místo toho, aby si nechal život darovat, a spolu s ním i vše ostatní. Člověk chtěl být
jako Bůh - a tím si ze života sobě i druhým udělal peklo. Ježíš, sám roven Otci, chtěl vše
prožívat v závislosti na Otci, v synovské důvěře. Těm, kteří se s ním spojí, otevřel cestu k
tomu, aby v sobě samých znovuobjevili svou nejhlubší identitu dětí Božích. 40 dní doby
postní je tedy pro nás velikou příležitostí k návratu do postoje dětí Božích, je to šance opět se
naučit přijímat vše z Božích rukou jako dar. Je to cesta k vnitřní svobodě a skutečnému štěstí.
Není jistě tím nejdůležitějším to, že si člověk v této době něco odřekne, ale může se takto stát
vnímavějším pro to, co dává Bůh.
Nespoléhejme při tom všem ale jen na svoje síly. Ani Ježíš na poušti svůj duchovní boj
nebojoval sám, ale nechal se vést Duchem svatým. Přeji nám všem, abychom nenechali tento
čas milosti projít mezi prsty, nespoléhali na své síly, ale prosili o ducha pravého pokání.
Abychom se naučili více zříkat všech pokušení, která se nás snaží odvést od synovské
závislosti na Bohu. Jen tak budeme moci o velikonocích zažít nelíčenou radost z Božího daru
nového života.
