Pater Kodet, prečo sa vyjadrujete, akoby ste boli kompetentný a mali dostatok informácií? Prečo upodozrievate a obviňujete Svätú Stolicu, že zjavne predom bolo cieľom ho odvolať?
Na základe čoho sa domnievate, že pravdepodobne súvisia so spôsobom reforiem arcidiecézy? Aký zákaz možnosti akokoľvek sa brániť máte na mysli? Koho myslíte pod totalitou? Kto nejedná v duchu Evanjelia a apoštolov? Ako jednáte Vy, rehoľný kňaz? Prečo povzbudzujete k podpore proti Cirkvi? Akej pravdy a spravodlivosti sa dovolávate? Z akého podivného spôsobu obviňujete Svätého Otca? Neriaďte sa vlastným zdaním, ale pravdou. Svätého Otca poslúchame, prečo nás obviňujete, že sa za poslušnosť schovávame? Nebuďte zbabelý Vy, ospravedlňte sa, aby ste nielen nemali spoluúčasť na bezpráví, ale ho aj náležite napravili podľa Evanjelia a jednania apoštolov.
Na svůj první článek, v němž jsem vyjádřil svůj názor na způsob odvolání arcibiskupa Róberta Bezáka z funkce, jsem dostal mnoho rozličných reakcí. Jedny vyjadřovaly vděčnost, že jsem se ozval, v jiných jsem ostře kritizován za to, co jsem si to dovolil vůči Svatému otci a církevním představeným. Jedním ze slovenských biskupů jsem byl požádán, abych svoje stanovisko stáhl, protože údajně burcuji věřící k rebelii proti Benediktu XVI. a k odporu proti církvi. Působím prý v církvi na Slovensku svou kritikou rozkol, přičemž bych měl hlavně poslouchat autoritu a modlit se. Otázky položené v jednom takovém dopisu jsem použil v záhlaví.
Domnívám se, že vření v církvi na Slovensku jsem nezpůsobil já svým článkem, ale spíše nespravedlivé a neprůhledné zacházení s panem arcibiskupem Bezákem. Ale nerad bych, aby si má slova někdo vysvětloval jako neúctu a neposlušnost k církevní autoritě nebo dokonce vybízení k neposlušnosti, a už vůbec bych nechtěl dát pohoršení prostým věřícím. Proto jsem se rozhodl v pár větách dovysvětlit své stanovisko k celé kauze, ale také k problematice poslušnosti a dialogu uvnitř církve.
Svatého otce si nesmírně vážím. Celý svůj kněžský a řeholní život se snažím žít v poslušnosti církevní autoritě, ať je jakákoli. K tomu jsem vždy vedl i věřící laiky a kněze. Jako řeholní kněz se už třicet let řídím pokyny svých biskupů i řádových představených. Ale k mé minulosti a emoční paměti patří i to, že můj otec byl vězněn pro svoji víru a moje rodina perzekuována po celý totalitní režim. Podobně jako mnozí kněží mé generace jsem v době totality zažil svévolné překládání z místa na místo na příkazy tzv. církevních tajemníků. Zažil jsem tehdy bezpočet výslechů, udavačství, vyhrožování a vydírání. Bohužel i po pádu totality jsem několikrát sám na sobě v církvi zažil zacházení typu „o nás bez nás“. Pro všechny tyto skutečnosti jsem citlivý na to, když se způsoby jednání některých církevních představitelů začínají nápadně podobat způsobům důvěrně známým z totalitních dob.
Neznám výsledky apoštolské vizitace, proto se k ní samé nechci vyjadřovat. Bolestné však je, že pokud vím, nezná je do této chvíle ani odvolaný arcibiskup Róbert Bezák. Stejně jako nezná věcné důvody vlastního odvolání. Jednou z nejabsurdnějších variant je, že největším jeho přečinem bylo zveřejnění svého odvolání v předvečer jeho vejití v platnost. (Autoři této fámy si asi neuvědomují, že tím opět neodpovídají na otázku, proč musel být tak urgentně odvolán z úřadu). Všichni o něm mohou mluvit a psát, co chtějí, domýšlet se, co strašného asi provedl, když musel být odvolán, jen on má zákaz se ke všemu vyjadřovat a ti, kdo by se ho chtěli zastat, jsou umlčováni ve jménu poslušnosti Svatému otci. Už to samo odporuje principům spravedlnosti, ale také pojetí poslušnosti v Písmu svatém, v církevním právu a dalších dokumentech církve.
Pán Ježíš nám říká, že máme-li něco proti bratru, máme nejdřív hovořit s ním osobně, potom si přizvat někoho k sobě a zkusit to znovu a teprve pak se dovolávat vyšší autority v církvi (srov. Mt 18, 15-16). Bohužel tento způsob napomínání v církvi úplně nezdomácněl. Častěji jsme svědky šíření pomluv a donášení výše postaveným, a to vše za zády dotyčného. Pokud jde o zastání se někoho, čteme v Písmu sv.: „Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených... zastaň se utištěného“ (Př 31,8). Dokonce i v případě, že nejedná správně představený církve, je nejen možné, ale i nutné na to upozornit. Tak učinil i svatý Pavel, který veřejně napomenul za pokrytectví apoštola Petra, prvního papeže církve (srov. Gal 2,14). Totéž známe např. ze života svaté Kateřiny Sienské ve vztahu k prelátům i papežům. Každý, kdo alespoň trochu studoval dějiny církve, si musel všimnout, že ne všechna rozhodnutí jejích představených byla správná - mnohdy se dokonce muselo po letech přikročit k rehabilitaci některých postižených osob (viz mnozí teologové předkoncilní éry).
Zkrátka i v naší kauze mám vážné důvody se obávat, že se opět jedná spíš o manipulaci autoritou Svatého otce než o jeho vlastní rozhodnutí na základě znalosti situace (jak známo, manipulovat lze snadno tím způsobem, že se k němu určité informace dostanou překroucené nebo vůbec ne). V dějinách církve by to rozhodně nebylo poprvé.
A ještě k dialogu v církvi obecně:
Druhý vatikánský koncil zdůraznil mimo jiné povahu církve jako společenství 
Božího lidu, rovnost všech křesťanů a ruku v ruce s tímto pojetím i nutnost dialogu, který je třeba vést i uvnitř církve. Významný pokoncilní dokument Communio et progressio (Pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích, 23. 5. 1971) se zabývá mimo jiné i možnostmi a způsoby dialogu v rámci církve a klade důraz na podávání pravdivých a otevřených informací: „Chce-li církev být živá a skutečně plnit své úkoly, musí existovat mezi církevními autoritami v každé rovině a mezi katolickými institucemi a věřícími stálý obousměrný a celosvětový tok informací a názorů. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy...“ (čl. 120-121).
Rovněž Kodex kanonického práva (CIC/1983) stanoví, že „křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící“ (kán. 212,§ 3).
Vědom si těchto svých práv i povinností jsem se rozhodl upozornit na velmi nebezpečný precedens jednání v souvislosti s odvoláním pana arcibiskupa Bezáka z úřadu. Mám dostatek informací o tom, že s panem arcibiskupem Bezákem nebylo v celé záležitosti jednáno čestně a spravedlivě. A určitě nejsem sám – proto vzlíná v církvi na Slovensku tak masivní nesouhlas a žádosti o přešetření celé kauzy. Vzhledem k tomu, co o celé záležitosti vím, cítím ve svém svědomí nutnost se otce biskupa zastat, a to i kdyby v dílčích věcech na svém postu pochybil. Způsob jeho odvolání i bezprostřední kontext události (Bezákovy kroky k projasnění finančních machinací jeho předchůdce v úřadu), taktéž odebrání možnosti se hájit mi totiž připadá naprosto neslučitelné s evangeliem, ale také s církevním právem (viz výše). Tím ale nikoho neponoukám k neposlušnosti. Vážím si i toho, že pan arcibiskup Bezák poslechl a odstoupil, když mu to bylo nařízeno. Vybavuje se mi, jak při svatořečení P. Pia zmínil komentátor P. Cantalamessa i všechno utrpení, které kanonizovanému způsobili za jeho života někteří spolubratři kapucíni a církevní představení, včetně zákazů zpovídat a veřejně sloužit mši svatou (na základě svých informátorů mu tehdy nedůvěřoval ani papež Jan XXIII., nyní sám blahoslavený). P. Cantalamessa tehdy do přímého přenosu prohlásil, že ačkoli otci Piovi posloužilo všechno to pronásledování a pokořování jen k hlubšímu očištění a prověření jeho svatosti, jeho řeholní rodina a církevní představení by nyní měli nejen slavit, ale také činit pokání.
Jsem rád, že mohu svůj první příspěvek doplnit v bodech, které byly špatně pochopeny a tak by mohly vyvolat pohoršení. Za jeho věcným obsahem však stojím. Pokrytectví, bezpráví, podvod, odpírání práva se hájit, manipulace s informacemi i zneužívání církevní moci k manipulaci a vydírání – to vše je a zůstane nepravostí, i kdyby se to dělo ve vysokých církevních kruzích. Modlím se, aby pravda vyšla najevo, aby zvítězila spravedlnost. Doufám, že se najde více těch, kteří se osobně nasadí v tomto směru a nebudou mlčet jen z lidských ohledů nebo dokonce ze strachu o svou kariéru.
