Papežův odkaz a poslední slova Čechům

Vážení bratři v biskupské a kněžské službě,
ctěné autority,
drazí bratři a sestry!
Děkuji vám za vaši tak hojnou účast na této poslední generální audienci. Srdečné díky! Jsem opravdu dojat, vidím živou církev. A myslím, že je také třeba děkovat Stvořiteli za krásné počasí, které nám teď v zimě ještě dává.

Jako apoštol Pavel v biblickém textu, který jsme slyšeli, také já cítím v srdci nutnost především poděkovat Bohu, který vede církev a dává jí růst, rozsévá svoje Slovo a živí tak víru svého lidu. Nyní má duše objímá celou církev rozptýlenou ve světě. Děkuji Bohu, že jsem v těchto letech svojí petrovské služby slyšel o víře v Pána Ježíše Krista a lásce, která proudí v Těle církve a oživuje ji v naději, která nás otevírá a orientuje k životu v plnosti, k nebeské vlasti.

Všechny nosím v modlitbě, v přítomnosti Boží shromažďuji všechna setkání, každou cestu a pastorační návštěvu. Všechno a všechny chovám v modlitbě a svěřuji Pánu, abychom dobře poznávali jeho vůli, dostalo se nám všestranné moudrosti a duchovního pochopení a vedli tak život hodný Pána, Jeho lásky a přinášeli plody dobrých skutků (srov. Kol 1,9-10).
Mám v této chvíli velikou důvěru, protože vím, všichni víme, že Slovo pravdy, radostné zvěsti je silou církve, je jejím životem. Evangelium očišťuje, obnovuje a nese plody, kdekoli mu společenství věřících naslouchá, v pravdě přijímá Boží milost a žije v lásce. Toto je moje naděje, toto je moje radost.

Když jsem před osmi lety 19. dubna přijal petrovský úřad, měl jsem pevnou jistotu, která mne ustavičně provázela, jistotu církve žijící z Božího Slova. V oné chvíli, jak jsem již vícekrát řekl, zněla v mém srdci slova: Pane, proč to ode mne žádáš a co ode mne žádáš? Je to velká tíže, kterou na mne kladeš, ale žádáš-li to ode mne, na tvé slovo spustím sítě v jistotě, že mne vedeš i se všemi mými slabostmi. A po osmi letech mohu říci, že Pán mne opravdu vedl, byl mi nablízku a denně jsem mohl vnímat Jeho přítomnost. Byl to úsek cesty církve obsahující chvíle radosti a světla, ale také nesnadné momenty. Cítil jsem se jako svatý Petr s apoštoly v loďce na Galilejském jezeře. Pán nám daroval mnoho slunečných dnů a jemného vánku, dny bohatých úlovků. Byly také chvíle rozbouřených vod a protivětru, jak tomu bývá v dějinách církve, kdy se zdá, že Pán spí. Vždy jsem ale věděl, že v této loďce je Pán a vždycky jsem věděl, že loďka církve není moje, není naše, nýbrž Jeho. A Pán ji nenechá klesnout ke dnu. Vede ji zajisté prostřednictvím lidí, které vybral, protože tak tomu chtěl. Toto byla a je jistota, kterou nic nemůže zatemnit. A proto je dnes mé srdce naplněno vděčností k Bohu, protože nikdy neodňal církvi ani mně svoji útěchu, světlo a lásku.

Jsme v Roce víry, který jsem vyhlásil kvůli posílení naší víry v Boha v kontextu, který ji, jak se zdá, stále více staví do pozadí. Chtěl bych všechny vyzvat, abychom obnovili pevnou důvěru v Pána, svěřili se jako děti do rukou Božích, v jistotě, že tyto ruce jsou nám oporou a umožňují nám denně kráčet i uprostřed námah. Chtěl bych, aby se každý cítil milován oním Bohem, který vydal svého Syna za nás a prokázal nám bezmeznou lásku. Chtěl bych, aby každý měl radost z toho, že je křesťan. Jedna hezká modlitba, která se recituje každý den ráno, říká: „Klaním se ti, můj Bože, a miluji tě z celého srdce. Děkuji ti, že jsi mne stvořil a učinil mě křesťanem...“ Ano, jsme rádi za dar víry; je to nejcennější dar, který nám nikdo nemůže odejmout! Děkujme denně Pánu za tento dar modlitbou a důsledným křesťanským životem. Bůh nás má rád, ale čeká, že jej také my budeme milovat.

Avšak nejenom Bohu chci nyní poděkovat. Papež není při řízení Petrovy loďky sám, byť nese odpovědnost jako první. Já jsem se nikdy necítil sám při nesení radosti i tíže petrovské služby. Pán postavil po mém boku mnoho lidí, kteří mi velkodušně a s láskou k Bohu a církvi pomáhali a byli mi nablízku. Především vás, drazí bratři kardinálové: vaše rozvážnost, vaše rady, vaše přátelství byly pro mne drahocenné; mé spolupracovníky, počínaje státní sekretářem, který mne v těchto letech věrně provázel; státní sekretariát a celá římská kurie, jakož i všichni, kdo v různých oblastech slouží Svatému stolci. Je tolik tváří, které se neukáží, jsou ve stínu, ale právě svým mlčením, každodenní odevzdaností v duchu víry a pokorou byli mi bezpečnou a důvěryhodnou oporou. Zvláštní zmínka patří církvi v Římě, mojí diecézi! Nemohu opomenout bratry v biskupské a kněžské službě, zasvěcené osoby a veškerý Boží lid. Na pastoračních návštěvách, při setkáních, na audiencích a cestách jsem vždycky vnímal velkou pozornost a hluboké sympatie, ale také já jsem měl rád všechny a každého bez rozdílu onou pastorační láskou, která je srdcem každého Pastýře, zvláště římského biskupa, nástupce apoštola Petra. Denně jsem se modlil s otcovským srdcem za každého z vás.
Chtěl bych, aby můj pozdrav a moje poděkování dosáhlo ke všem. V Papežově srdci je celý svět. Svoji vděčnost chci vyjádřit diplomatickému sboru, který reprezentuje velkou rodinu národů. Tady myslím také na všechny, kdo se přičiňují o dobrou komunikaci a děkuji za jejich důležitou službu.

Na tomto místě chci srdečně poděkovat také všem lidem na světě, kteří mi v posledních týdnech zaslali dojemné projevy pozornosti, přátelství a modlitby. Ano, Papež není nikdy sám. Nyní to znovu zakouším tak mocně, že se to dotýká srdce. Papež patří všem a velice mnoho lidí se cítí mu být nablízku. Je pravdou, že dostávám listy od velikánů tohoto světa – hlav států, náboženských představitelů, exponentů světa kultury atd. Dostávám však také spoustu dopisů od prostých lidí, kteří píše jednoduše, od srdce a projevují mi svoje city, které se rodí ze společného bytí s Kristem v církvi. Tito lidé mi nepíšou jako nějakému knížeti nebo nějakému velikánovi, kterého neznají. Píší mi jako bratři a sestry nebo jako synové a dcery s pocitem velmi srdečné rodinné vazby. Tady je možné doslova nahmatat, čím je církev. Není to organizace nebo asociace mající náboženské či humanitární cíle, nýbrž živé tělo, společenství bratří a sester v Těle Ježíše Krista, jenž spojuje všechny. Zakoušet církev tímto způsobem a moci se rukama téměř dotknout síly její pravdy a její lásky, je důvod radosti v době, kdy mnozí mluví o jejím úpadku. A my dnes vidíme, jak je církev živá.
V těchto posledních měsících jsem pocítil, že mi ubývá sil, a naléhavě jsem žádal Boha v modlitbě, aby mne osvítil Svým světlem a umožnil mi přijmout to nejsprávnější rozhodnutí nikoli pro moje vlastní dobro, ale pro dobro církve. Učinil jsem tento krok při plném uvědomění si jeho závažnosti a také novosti, avšak s hlubokým pokojem v duši. Milovat církev, znamená také mít odvahu činit obtížná, bolestná rozhodnutí, a přitom mít neustále na zřeteli dobro církve a nikoli nás samotných.

Tady mi dovolte, abych se ještě jednou vrátil k 19. dubnu 2005. Závažnost tohoto rozhodnutí spočívala také v tom, že od onoho data jsem byl neustále a navždy plně ve službách Pánu. Vždycky totiž ten, kdo přijme petrovskou službu, ztratí jakékoli privacy. Patří vždy a cele všem, celé církvi. Jeho životu je naprosto odňata soukromá dimenze. Mohl jsem tak zakusit a zakouším právě v tomto okamžiku, že život dostává ten, kdo jej odevzdává. Před chvílí jsem poznamenal, že mnoho lidí, kteří milují Pána, mají rádi také Petrova nástupce a mají k němu citovou vazbu. Papež opravdu má bratry a sestry, syny a dcery na celém světě, cítí se bezpečně v objetí vašeho společenství, protože již nepatří sobě samému, patří všem a všichni patří k němu.

„Stále“ znamená také „navždy“ – neexistuje už tedy žádný návrat do soukromí. Moje rozhodnutí zřeknout se aktivního výkonu této služby na tom nic nemění. Žádný návrat k soukromému životu, k cestování, k setkávání, k recepcím, ke konferencím atd. Neopouštím kříž, nýbrž zůstávám s Ukřižovaným Pánem novým způsobem. Nebudu již nositelem úřední moci církve, ale zůstanu ve službě modlitby, takříkajíc na dvoře svatého Petra. Svatý Benedikt, jehož jméno jako papež nosím, mi v tom bude velkým příkladem. On nám ukázal cestu života, který ať už aktivně či pasivně cele patří Božímu dílu.

Děkuji všem a každému také za respekt a porozumění, s nímž jste toto tak důležité rozhodnutí přijali. Já budu nadále provázet putování církve modlitbou a reflexí s toutéž odevzdaností Pánu a Jeho Nevěstě, jak jsem se o to snažil každý den a chtěl bych stále. Prosím vás, abyste na mne před Bohem vzpomínali a zejména se modlili za kardinály, povolané k důležitému úkolu a za nového nástupce apoštola Petra: Pán ať jej provází světlem a silou svého Ducha.
Prosme o mateřskou přímluvu Pannu Marii, Matku Boží a Matku církve, aby provázela každého z nás a celé církevní společenství. Jí se v hluboké důvěře svěřujeme.

Drazí přátelé! Bůh svoji církev vede a ustavičně ji nese rovněž a zejména v obtížných momentech. Nikdy neztrácejme tuto vizi víry, která je jedinou opravdovou vizí na cestě církve i světa. V našem srdci, v srdci každého z vás, ať je vždy radostná jistota, že Pán je nám po boku, neopouští nás, je nám nablízku a objímá nás svojí láskou.

Po katechezi pak pozdravil Svatý otec také v naší mateřštině několik stovek poutníků, kteří se s ním přijeli rozloučit z naší vlasti, a řekl:
„S láskou zdravím poutníky z České republiky. Děkuji vám za vaši přítomnost a zvu vás, abyste ve světě věrně svědčili o radostné zvěsti spásy. Rád žehnám vám a vašim rodinám. Chvála Kristu!”

Převzato z http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17887