Rozhovor pro Katolický týdeník 17/2011
Zelený čtvrtek, Velký pátek či radostná zvěst velikonočního rána – těmto událostem, zdá se, dobře rozumíme v kulisách novozákonního příběhu.
Jakou podobu ale na sebe mohou vzít v našem běžném životě? Jak mohou vypadat naše osobní Velikonoce? Nad tím se zamýšlíme v dnešním tématu s P. Vojtěchem Kodetem, O.Carm.
Mnozí z nás v postní době absolvovali pobožnost křížové cesty. Jsme ochotni Ježíše na této cestě doprovázet, putovat kostelem, ale co když máme na chvíli poponést jeho kříž jako Šimon z Cyrény? Nechováme se podobně jako on, nebo ještě hůře?
Každá modlitba křížové cesty je pro nás prostorem k zamyšlení nad vlastním jednáním. Právě rozjímání nad zastavením se Šimonem z Cyrény může být příležitostí třeba k prosbě o odpuštění naší necitlivosti vůči trpícím kolem nás. Musíme ale dát pozor na přílišné moralizování – jak nás, tak druhých. Ježíšova křížová cesta je pro nás především příležitostí k vděčnosti za to, že on za nás na sebe vzal naše bolesti a trápení i smrt, zahrnul nás svou láskou a slitováním. Modlitba křížové cesty je jedinečnou příležitostí k přijetí jeho lásky a milosrdenství, které nás posléze uschopňuje tuto lásku dávat dál. A při zmíněném zastavení můžeme konkrétně děkovat také za ty, skrze něž se nás Pán ujal a pomohl nám na naší životní cestě.
Úzkost Getsemanské zahrady či opuštěnost a utrpení Velkého pátku mohou mít v lidském životě nejrůznější podobu. Nemusí přitom jít o tak dramatické scény…
Ano, každý z nás ve svém běžném životě častokrát prožívá chvíle, kdy se cítí osamělý, opuštěný – a to i tehdy, když jsme uprostřed lidí nebo máme blízké lidi kolem sebe. Mnohdy jsou to chvilkové prožitky, pocity nepochopení, ale někdy i dlouhá období těžkých životních zkoušek nebo životní zklamání z nejbližších lidských vztahů. Stejně tak prožíváme bolesti – od těch malých až po ty dramatické, jako je třeba vážná nemoc nás či našich drahých, smrt nejbližších apod. Důležité je, že nám Ježíš díky vlastnímu prožitku opuštěnosti a utrpení nejen rozumí, ale je v takovéto naší zkušenosti s námi. A my se ho učíme vnímat přítomného v tom, co je pro nás těžké, a tak nacházet sílu těmito zkušenostmi dobře procházet. Nehledě na to, že skrze dobře prožité životní zkoušky mnohem lépe rozumíme sobě i druhým lidem, hlavně těm trpícím kolem nás.
Jenže člověk se nepříjemným věcem raději vyhýbá, když může. A tak se může vyhýbat i kříži, jejž máme nést. Která všechna pokušení nás mohou svádět z cesty přijetí kříže?
Těch je jistě hodně. Jedno z nejsilnějších pokušení je přítomno už v mentalitě současné společnosti, která nás obklopuje na každém kroku. Je to především postoj urputného hledání štěstí, pohody a blahobytu, a to za každou cenu a bez Boha. Mohli bychom říct: hledání nebe na zemi. Je to svým způsobem nepřímé vyjádření nevěry a nedůvěry v Boha. Štěstí si chceme vytvořit sami, místo abychom se nechali Bohem obdarovávat a činit šťastnými. Je to také projev naší neschopnosti či neochoty přijmout svá omezení a žít rozměr lidské slabosti ve spojení s Kristem jako životní cestu. Chtít se v životě vyhnout za každou cenu všemu těžkému nás nutně přivede na scestí. Přitom neplatí, že křesťané z podstaty volí to těžší, ale volí to správné a lepší, i když je to těžší.
Jak ale poznat, která zkouška pochází od Boha, je tedy křížem, a která je důsledkem jen našeho předchozího špatného rozhodnutí? A jak k té druhé pak přistoupit?
Křížem ve vlastním slova smyslu je utrpení a námahy snášené pro Krista a pro evangelium. Kdo v životě usiluje o to, žít v oddanosti Bohu, hledat Boží vůli, být blízko Bohu a nechat se jím vést, bude narážet na obtíže a překážky. V přeneseném slova smyslu se však křížem může stát vše, co je pro nás v životě těžké a není přímo důsledkem našeho hříšného jednání. Když s tím přijdeme ke Kristu a spojíme se s ním v jeho slabosti a utrpení, může i toto jinak nesmyslné utrpení dostat smysl. A když se upřímně obrátíme k Bohu, poznáme i to, že některé těžkosti a trápení jsou důsledkem našich špatných životních rozhodnutí. Ale ani tam nejsme bezmocní. V takovém případě je třeba nejprve prosit za odpuštění, snažit se dát do pořádku, co jde, a prosit Boha, aby nám pomohl vše napravit. Neodstranitelné následky našich špatných životních kroků pak můžeme nést v duchu pokání, smíření, a tak také duchovně zužitkovat. Neznamená to však celý život si něco vyčítat, ale přijmout to těžké jako součást naší cesty.
Jak můžeme rozlišit autentický Boží hlas od zbožných přání či pokušení? Jak poznat, že si jen něco nenamlouváme?
To, k čemu nás Bůh vede, je vždy ve shodě s Božím slovem, s naším svědomím a s učením církve. Učíme se to poznávat především v modlitbě a naslouchání Bohu nad Božím slovem. To, co nám klade na srdce Bůh, nám přináší vnitřní pokoj a radost, vede k růstu lásky a přináší trvalé ovoce.
Někdy se nám vnoukají i na pohled ušlechtilá řešení jako vystřižená z Rad zkušeného ďábla. Jak rozeznat v této věci „lidumilné“ nástrahy Zlého?
Boží nepřítel byl církevními otci nazýván „opice Boží“, poněvadž se snaží napodobit Boha, a tak svádět lidi. Jeho nabídky jsou však většinou laciné a zkratkovité. Samotná rozumnost a líbivost nabídky ještě nic neznamená. Musíme se učit rozlišovat, co pochází od Boha, od toho, co je jen naším lidským přáním nebo pokušením Zlého. To Boží má vždy pečeť Ducha Svatého, nese jeho ovoce, jak je vypočítává apoštol Pavel: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, tichost, věrnost a sebeovládání“ (Gal 5,22). Bůh nás vede vždy postupně, ne překotně, k tomu, co je trvalé a podstatné z hlediska vztahů a z hlediska věčnosti. Nikdy nás neponižuje, ale pozvedá, osvobozuje a napřimuje.
Je vůbec nutné, abychom byli v životě konfrontováni s velkými kříži? Co když je můj život složený jen z malých křížků?
Životní cesta každého z nás je jedinečná a neopakovatelná. Proto není dobře, abychom se srovnávali a hledali, kdo to má v životě lehčí a kdo těžší. To, co je pro někoho snadné, může být pro druhého velmi těžké. Zkoušky patří k pravosti cesty Ježíšových učedníků a vedou k duchovnímu růstu. Často nás Pán připravuje skrze méně náročné k těžšímu – tím se osvědčuje naše láska, která je v souženích očišťována. Tím vším se připodobňujeme Kristu, který z lásky vydal sám sebe za nás.
Jakou podobu mohou mít naše „vzkříšení“, naše nové životy s Bohem? Čím se mohou vyznačovat oproti předchozímu stavu?
Podíl na Kristově vzkříšení se v našem životě většinou projeví růstem v lásce (jak k Bohu, tak k lidem), schopností překonávat zkoušky ve spojení s Kristem a odvahou pokračovat na cestě s Kristem přes všechny obtíže, které život přináší. Naše malá „vzkříšení“ mohou mít také podobu vybojovaných vítězství nad našimi hříchy, stejně jako rostoucí schopnost přijímat vlastní slabost.
V životě se často potkáme s nevěřícími lidmi, na něž také dolehly rány osudu. Jak s nimi hovořit o smyslu kříže?
Už jenom z hlediska lidského zrání je důležité, aby člověk procházel zkouškami a tím rostl. Tajemství moci Kristova kříže se však otevírá teprve skrze víru. Je to cesta v slabosti, v níž se zjevuje Boží moc. Především moc lásky. Bez milosti Boží je nemožné tuto cestu pochopit a přijmout. I věřícím většinou trvá dlouhá léta, než dorostou k moudrosti kříže, a každého z nás si Pán na této cestě postupně vede. Těm, kteří procházejí v životě něčím těžkým, můžeme být ale lidsky blízko – a skrze tento projev nezištné lásky jim nechat zakusit něco z tajemství Kristovy cesty. Tak jako nám je Ježíš blízko ve všem, co zakoušíme, mohou to druzí zakusit skrze nás, a tak se Kristu otevřít.
Tyto těžkosti tedy mohou být naopak vhodným východiskem k hovorům o víře…
Úzkost Getsemanské zahrady či opuštěnost a utrpení Velkého pátku mohou mít v lidském životě nejrůznější podobu. Nemusí přitom jít o tak dramatické scény…
Ano, každý z nás ve svém běžném životě častokrát prožívá chvíle, kdy se cítí osamělý, opuštěný – a to i tehdy, když jsme uprostřed lidí nebo máme blízké lidi kolem sebe. Mnohdy jsou to chvilkové prožitky, pocity nepochopení, ale někdy i dlouhá období těžkých životních zkoušek nebo životní zklamání z nejbližších lidských vztahů. Stejně tak prožíváme bolesti – od těch malých až po ty dramatické, jako je třeba vážná nemoc nás či našich drahých, smrt nejbližších apod. Důležité je, že nám Ježíš díky vlastnímu prožitku opuštěnosti a utrpení nejen rozumí, ale je v takovéto naší zkušenosti s námi. A my se ho učíme vnímat přítomného v tom, co je pro nás těžké, a tak nacházet sílu těmito zkušenostmi dobře procházet. Nehledě na to, že skrze dobře prožité životní zkoušky mnohem lépe rozumíme sobě i druhým lidem, hlavně těm trpícím kolem nás.
Jenže člověk se nepříjemným věcem raději vyhýbá, když může. A tak se může vyhýbat i kříži, jejž máme nést. Která všechna pokušení nás mohou svádět z cesty přijetí kříže?
Těch je jistě hodně. Jedno z nejsilnějších pokušení je přítomno už v mentalitě současné společnosti, která nás obklopuje na každém kroku. Je to především postoj urputného hledání štěstí, pohody a blahobytu, a to za každou cenu a bez Boha. Mohli bychom říct: hledání nebe na zemi. Je to svým způsobem nepřímé vyjádření nevěry a nedůvěry v Boha. Štěstí si chceme vytvořit sami, místo abychom se nechali Bohem obdarovávat a činit šťastnými. Je to také projev naší neschopnosti či neochoty přijmout svá omezení a žít rozměr lidské slabosti ve spojení s Kristem jako životní cestu. Chtít se v životě vyhnout za každou cenu všemu těžkému nás nutně přivede na scestí. Přitom neplatí, že křesťané z podstaty volí to těžší, ale volí to správné a lepší, i když je to těžší.
Jak ale poznat, která zkouška pochází od Boha, je tedy křížem, a která je důsledkem jen našeho předchozího špatného rozhodnutí? A jak k té druhé pak přistoupit?
Křížem ve vlastním slova smyslu je utrpení a námahy snášené pro Krista a pro evangelium. Kdo v životě usiluje o to, žít v oddanosti Bohu, hledat Boží vůli, být blízko Bohu a nechat se jím vést, bude narážet na obtíže a překážky. V přeneseném slova smyslu se však křížem může stát vše, co je pro nás v životě těžké a není přímo důsledkem našeho hříšného jednání. Když s tím přijdeme ke Kristu a spojíme se s ním v jeho slabosti a utrpení, může i toto jinak nesmyslné utrpení dostat smysl. A když se upřímně obrátíme k Bohu, poznáme i to, že některé těžkosti a trápení jsou důsledkem našich špatných životních rozhodnutí. Ale ani tam nejsme bezmocní. V takovém případě je třeba nejprve prosit za odpuštění, snažit se dát do pořádku, co jde, a prosit Boha, aby nám pomohl vše napravit. Neodstranitelné následky našich špatných životních kroků pak můžeme nést v duchu pokání, smíření, a tak také duchovně zužitkovat. Neznamená to však celý život si něco vyčítat, ale přijmout to těžké jako součást naší cesty.
Jak můžeme rozlišit autentický Boží hlas od zbožných přání či pokušení? Jak poznat, že si jen něco nenamlouváme?
To, k čemu nás Bůh vede, je vždy ve shodě s Božím slovem, s naším svědomím a s učením církve. Učíme se to poznávat především v modlitbě a naslouchání Bohu nad Božím slovem. To, co nám klade na srdce Bůh, nám přináší vnitřní pokoj a radost, vede k růstu lásky a přináší trvalé ovoce.
Někdy se nám vnoukají i na pohled ušlechtilá řešení jako vystřižená z Rad zkušeného ďábla. Jak rozeznat v této věci „lidumilné“ nástrahy Zlého?
Boží nepřítel byl církevními otci nazýván „opice Boží“, poněvadž se snaží napodobit Boha, a tak svádět lidi. Jeho nabídky jsou však většinou laciné a zkratkovité. Samotná rozumnost a líbivost nabídky ještě nic neznamená. Musíme se učit rozlišovat, co pochází od Boha, od toho, co je jen naším lidským přáním nebo pokušením Zlého. To Boží má vždy pečeť Ducha Svatého, nese jeho ovoce, jak je vypočítává apoštol Pavel: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, tichost, věrnost a sebeovládání“ (Gal 5,22). Bůh nás vede vždy postupně, ne překotně, k tomu, co je trvalé a podstatné z hlediska vztahů a z hlediska věčnosti. Nikdy nás neponižuje, ale pozvedá, osvobozuje a napřimuje.
Je vůbec nutné, abychom byli v životě konfrontováni s velkými kříži? Co když je můj život složený jen z malých křížků?
Životní cesta každého z nás je jedinečná a neopakovatelná. Proto není dobře, abychom se srovnávali a hledali, kdo to má v životě lehčí a kdo těžší. To, co je pro někoho snadné, může být pro druhého velmi těžké. Zkoušky patří k pravosti cesty Ježíšových učedníků a vedou k duchovnímu růstu. Často nás Pán připravuje skrze méně náročné k těžšímu – tím se osvědčuje naše láska, která je v souženích očišťována. Tím vším se připodobňujeme Kristu, který z lásky vydal sám sebe za nás.
Jakou podobu mohou mít naše „vzkříšení“, naše nové životy s Bohem? Čím se mohou vyznačovat oproti předchozímu stavu?
Podíl na Kristově vzkříšení se v našem životě většinou projeví růstem v lásce (jak k Bohu, tak k lidem), schopností překonávat zkoušky ve spojení s Kristem a odvahou pokračovat na cestě s Kristem přes všechny obtíže, které život přináší. Naše malá „vzkříšení“ mohou mít také podobu vybojovaných vítězství nad našimi hříchy, stejně jako rostoucí schopnost přijímat vlastní slabost.
V životě se často potkáme s nevěřícími lidmi, na něž také dolehly rány osudu. Jak s nimi hovořit o smyslu kříže?
Už jenom z hlediska lidského zrání je důležité, aby člověk procházel zkouškami a tím rostl. Tajemství moci Kristova kříže se však otevírá teprve skrze víru. Je to cesta v slabosti, v níž se zjevuje Boží moc. Především moc lásky. Bez milosti Boží je nemožné tuto cestu pochopit a přijmout. I věřícím většinou trvá dlouhá léta, než dorostou k moudrosti kříže, a každého z nás si Pán na této cestě postupně vede. Těm, kteří procházejí v životě něčím těžkým, můžeme být ale lidsky blízko – a skrze tento projev nezištné lásky jim nechat zakusit něco z tajemství Kristovy cesty. Tak jako nám je Ježíš blízko ve všem, co zakoušíme, mohou to druzí zakusit skrze nás, a tak se Kristu otevřít.
Tyto těžkosti tedy mohou být naopak vhodným východiskem k hovorům o víře…
Mohou, ale nesmí dojít ke zneužití těchto situací pro agitaci k víře. Je lépe spíše s trpícími nejdříve dlouho být, posloužit jim a naslouchat jim, než začneme teoreticky mluvit o pravdách víry. Větší hodnotu než úvahy o smyslu bolesti má v takové chvíli spíše osobní svědectví, ale i to má být dáno spíše skutky než slovy. V modlitbě většinou poznáme pravý čas pro řečení těch vhodných slov, která mohou zasáhnout lidské srdce a otevřít druhého pro milost víry. Náš nezištný zájem o druhého a úcta k jeho osobnímu životnímu hledání je předpoklad pro to, že si nás Pán může ve svůj čas použít jako své svědky.
