Mladá fronta dnes - rozhovor Pavla Pokorného s Vojtěchem Kodetem (léto 2008)
Jak jste se dostal ke kněžství?
Bylo to asi rok před maturitou, kdy jsem začal vnitřně pociťovat jakousi přitažlivost k tomuto povolání. Musím říct, že sám bych si to zřejmě nevymyslel, i když jsme se jako rodina stýkali s kněžími. Snad právě proto jsem měl k jejich službě a poslání možná až přílišnou úctu, a nikdy bych to nevztáhl sám na sebe. Ale ta myšlenka byla velice neodbytná, takže jsem s ní asi tři čtvrtě roku vnitřně zápasil, než jsem připustil, že by se kněžství mohlo také týkat mě a že by to Bůh mohl po mně chtít.
Bylo to asi rok před maturitou, kdy jsem začal vnitřně pociťovat jakousi přitažlivost k tomuto povolání. Musím říct, že sám bych si to zřejmě nevymyslel, i když jsme se jako rodina stýkali s kněžími. Snad právě proto jsem měl k jejich službě a poslání možná až přílišnou úctu, a nikdy bych to nevztáhl sám na sebe. Ale ta myšlenka byla velice neodbytná, takže jsem s ní asi tři čtvrtě roku vnitřně zápasil, než jsem připustil, že by se kněžství mohlo také týkat mě a že by to Bůh mohl po mně chtít.
Cítil jste při rozhodování více tu vaši vnitřní potřebu, nebo spíše to povolání?
Spíše právě něco, čemu v křesťanství říkáme povolání – že mě k tomu Někdo zve... tedy Někdo s velkým N. Že je to něco, co přichází z venku, co bych si sám jen ze své vůle asi nezvolil.
Vytkl jste si v počátcích nějaký úkol? Například být vzorným studentem? Jaké bylo vaše kněžské studium?
Protože v mých představách bylo poslání kněze posazeno poměrně vysoko, tak jsem se snažil vzít studium i celou přípravu ke kněžství velice vážně. Když jsem se touto cestou vydal, tak abych to dělal dobře. Chtěl jsem kněžství žít co možná nejlíp: obyčejně lidsky, a přitom zodpovědně a poctivě ve službě Bohu. S tím jsem šel na studia.
Když se ohlédnete zpátky, tak jste se od té doby za své působení coby kněz stal známou osobností. Z čeho vy sám máte radost, kromě toho, že zastáváte nyní vysoký úřad - jste generální delegát řádu karmelitánů v České republice?
To, že zastávám nějaký úřad, z toho radost nemám, ani z toho, že jsem známý jako falešný pětník (smích). Ale mám radost z toho, že jsem ve svém životě v kněžské službě našel smysl. Vidím, že Bůh může skrze moji službu pomáhat lidem a že jim také pomáhá. Mohu se dotýkat lidských životů a mohu zprostředkovat lidem, a to někdy i ve velice těžkých životních okolnostech, setkání s Boží blízkostí a skrze ni zprostředkovat i Boží pomoc.
V čem se liší předávání Božího poselství nyní od toho, kterého byli někteří vyvolení svědky před dvěma tisíci lety, v době prvních následovníků Ježíše Krista, v době apoštolů?
Určitě všechny následující generace k té první generaci apoštolů vzhlížejí, protože počátek církve byl poznamenán poznáním Ježíše a velikou novostí evangelia, jedinečnými osobnostmi apoštolů a tím, že oni měli přímý kontakt s Ježíšem Kristem. Jak napsal apoštol Jan: Co jsme viděli, co jsme slyšeli, čeho se naše ruce dotýkaly, co jsme zažili, to vám předáváme. Čili, tato generace nesla určitě tu nejsilnější pečeť ještě pozemské Ježíšovy přítomnosti. Díky Duchu svatému ale toto smíme zakoušet stále. A je to otázka naší víry a oddanosti Kristu v životě i ve službě, aby Bůh mohl se stejnou mocí jednat i v naší době. A to je veliká věc, že křesťanství nebo církev není jenom vzpomínka na to, co bylo před dvěma tisíci lety, ale že je to živá přítomnost Ježíšova v moci Ducha svatého uprostřed nás v této době všude, kde křesťané jsou.
Jste služebníkem Božího Slova...
Ano, to jsem. Základním posláním každého kněze je zvěstovat evangelium. Mám radost, když se Slovo evangelia zprostředkované lidem při kázáních, katechezích či přednáškách dotýká lidských srdcí. Vidím, že za lidským slovem se skrývá moc Božího Slova, které otevírá lidské nitro, přináší útěchu, usvědčuje, posiluje. Na vlastní oči vidím, že - byť zvěstuji Slovo vlastními ústy – skrze mě může působit Bůh. To je velká radost a veliká odměna pro mě, že mohu být nástrojem Božím. Druhá věc je, že mohu jako kněz sloužit tak, jako apoštolové – lidem, kteří potřebují nějakou konkrétní službu milosrdenství. To znamená zprostředkovat odpuštění hříchů ve svátosti smíření, což je pro každého kněze veliký dar, když smí být nástrojem Božího slitování. Dalším rozměrem je, že se mohu modlit s nemocnými za jejich uzdravení a za to, aby jim Bůh dal sílu nést těžkosti, které nejdou v životě odstranit; že mohu povzbuzovat lidi, aby se nenechali svést k nějaké laciné cestě, k laciným řešením, aby vzali zodpovědnost za svůj život; že mohu prosit s těmi, co jsou spoutáni temnými silami nebo nějakými závislostmi, aby je Bůh rozvázal z moci toho zla a zakusili radost ze života a radost z víry, uvádět lidi do společenství věřících a dávat jim naději.
To je obrovské poslání...
Je a jsem rád, že se denně mohu setkávat s tím, jak sám Ježíš působí v životě druhých, a skrze naši službu jak se dotýká lidských srdcí.
S kterými problémy za vámi lidé nejčastěji chodí?
Samozřejmě za knězem lidé přicházejí, když mají obtížené svědomí; to je první věc. Potřebují zprostředkovat odpuštění a smíření s Bohem, se sebou, s lidmi. Za druhé přicházejí, když mají nejrůznější trápení; od nemocí duše až po nemoci těla. Právě když mají nějaké těžké věci v rodině, ve vztazích, týkající se jejich vlastního života, prožívají pocity vnitřní nesvobody nebo když se jim stanou nějaké nešťastné události. Samozřejmě přicházejí i s radostnými věcmi, ale to se děje mnohem méně. Třeba když potřebují pokřtít dítě, nebo se dva lidé chtějí nechat oddat.
Asi je to nemožné rozdělit, ale jaká svátost je vám nejbližší?
To se dá opravdu těžko říct. Jednak si nesmírně vážím vlastního křtu, protože uvádí do života s Bohem. Jsem rád, když mohu někomu zprostředkovat tuto svátost nebo ho přivést k tomu, aby se připravil ke křtu a prožil tuto jedinečnou životní proměnu, kdy dovolí dobrovolně a vědomě Bohu vstoupit do svého života. Potom svátost biřmování – to je svátost, ve které církev zprostředkovává milost Ducha svatého, bez něhož v tomto světě nemůžeme vůbec žít. Je to svátost, která často spíš jde tak nějak kolem kněží, poněvadž ti připravují lidi na přijetí této svátosti, ale samotnou svátost pak zprostředkuje biskup; jenom výjimečně kněz jím pověřený. Nejčastější zkušenost kněze je se svátostí eucharistie a svátostí smíření. Při nich kněží zakoušejí veliké působení Boží Lásky. Jako kdyby nám – kněžím – dal Ježíš trošku ze své soucitné Lásky, se kterou On přišel.
Co zakoušíte při slavení liturgie?
Velice rád sloužím eucharistii – mši svatou. Je to pro mě vždy velmi důvěrné setkání s Bohem a prožití radosti ze služby. Jsem rád, že mohu také druhé vést k tomu, aby ji dobře prožívali a co nejvíce z jejího slavení načerpali do svého každodenního života.
A svátost manželství?
Při svatebním obřadu kněz zprostředkovává manželům, aby si oni sami mohli tuto svátost udělit. Je to radostné i trošku těžké. Mnoho mladých lidí vstupuje do manželství a přitom nemají moc věcí v životě srovnaných. Kolikrát se kněz za ně s určitou naléhavostí přimlouvá, jako rodič, aby si nezkomplikovali život a aby jim to skutečně vyšlo, aby stavěli na tom podstatném a nechtěli žít manželství bez Boha a bez skutečné lásky.
Ve svátosti kněžství žijete vy sám...
Svátost kněžství je pro mne velikým darem. My kněží z této svátosti žijeme a věřím, že většinou jsme kněžími rádi.
Jako kněz tedy zastáváte několik činností. Jste trochu psychologem, lékařem duše. Kdybyste se nenazval knězem, kolik byste vykonával funkcí?
Asi bych je nerozděloval. Právě v kněžství se spojuje všechno dohromady. Je to jakoby prodloužení onoho poslání, se kterým přišel Ježíš sám a o něž se rozdělil s apoštoly, aby se lidí ujímali v každé jejich životní potřebě. Někdo potřebuje vyslechnout, někdo potřebuje pokřtít, někdo potřebuje přijmout rozhřešení, někdo potřebuje radu nebo modlitbu. To je velmi rozmanité. Vše se přitom odehrává uvnitř jednoho kněžského života, nebo - kdybych to řekl poeticky – v jednom kněžském srdci. Nemám pocit, že hraji různé role. Žiji svůj život jako kněz stále. Jsem knězem čtyřiadvacet hodin denně. I když už nejsem mezi lidmi, tak se samozřejmě modlím, přimlouvám se za ně, připravuji se na službu.
Asi bych je nerozděloval. Právě v kněžství se spojuje všechno dohromady. Je to jakoby prodloužení onoho poslání, se kterým přišel Ježíš sám a o něž se rozdělil s apoštoly, aby se lidí ujímali v každé jejich životní potřebě. Někdo potřebuje vyslechnout, někdo potřebuje pokřtít, někdo potřebuje přijmout rozhřešení, někdo potřebuje radu nebo modlitbu. To je velmi rozmanité. Vše se přitom odehrává uvnitř jednoho kněžského života, nebo - kdybych to řekl poeticky – v jednom kněžském srdci. Nemám pocit, že hraji různé role. Žiji svůj život jako kněz stále. Jsem knězem čtyřiadvacet hodin denně. I když už nejsem mezi lidmi, tak se samozřejmě modlím, přimlouvám se za ně, připravuji se na službu.
Kněžství je tedy povolání na plných čtyřiadvacet hodin denně...
Ano, na celý život. Je to nádherné poslání, které člověka opravdu naplňuje.
Jste velice vytížený. Najdete si čas i na odpočinek?
Snažím se. Kněz ale zůstává knězem, i když odpočívá (smích). Prázdniny jsou většinou pro mě vrcholná sezona, kdy jsou největší akce – evangelizační nebo pastorační. Mám však po dnech největšího vytížení pár dní, kdy normálně odpočívám. Jen tak relaxuji, nebo chodím na houby. Odpočívám rád v přírodě, v lese. Svátkem jsou pro mě i chvíle, které prožiji s přáteli, na dovolené s řeholními bratry nebo se svou rodinou.
Přesto si rovněž necháváte čas na publikační činnost...
To je spíše ve zbytkovém čase nebo v době nemoci. Nyní například pracuji na revizi překladu své doktorské práce, kterou jsem psal v italštině. Měla by časem vyjít. Pojednává o napětí mezi modlitebním životem a apoštolátem v životě těch lidí, kteří naplno pracují v pastoraci. Současně bych rád napsal i nějakou novou knihu o skutečnostech, na které se mě lidé ptají a ve kterých jim potom pomáhám.
