Někde jsem četla, že mám-li děti zabité potratem, nemohu žít, jako by nebyly. Poraďte mi, jak tedy!
Ano, modlím se za nenarozené. Ale jak mám nést svoji vinu, která stále bolí? Tehdy nebyl nikdo, kdo by povzbudil, poradil. Odpustí nám Bůh? A jak máme odpustit sobě? Najde se někdo z kněží, kdo by se ujal tohoto těžkého tématu?
Je pravda, že nemůžete žít, jak by vaše nenarozené děti nikdy neexistovaly. Ony byly a jsou vašimi dětmi a nyní žijí v Bohu. Je proto dobré se k těmto dětem dodatečně přiznat, přijmout je do rodiny, dát jim jméno a nechat za ně odsloužit mši svatou, ve které tyto děti svěříte Bohu.
Pokud jste svůj díl viny vyznala s lítostí ve svátosti smíření, tak vám bylo odpuštěno. A Bůh, když odpouští, tak zcela vymazává hřích, jako by nikdy neexistoval.
Ve vás však přetrvává pocit viny, jak sama píšete, máte problém odpustit sama sobě. Je tedy třeba nejprve plně přijmout ve víře a s vděčností odpuštění z rukou Božích. Pak, je-li to možné, si navzájem vyslovit odpuštění s manželem, protože jste za to nějak odpovědni oba. Popřípadě je třeba odpustit i všem těm, kteří vás měli ve vašem těžkém rozhodování podržet nebo vám dobře poradit, a neudělali to. Tyto jednotlivé kroky vás uschopní odpustit i sobě a přijmout realitu, jaká je.
V Písmu stojí psáno, „kde se rozmnožil hřích, v míře daleko větší se rozhojnila milost“ (Řím 5,20). Jde o velké tajemství moci Božího milosrdenství, v němž se skrývá i pro nás veliká naděje. Nemůžeme sice vzít zpět, co se stalo, ale když vše svěříme do rukou Božích, on může i na místě hříchu nechat vytrysknout svoji milost. Jinými slovy: vy nemůžete již vrátit pozemský život vašim nenarozeným dětem, ale Bůh může vše ještě obrátit v požehnání pro celou vaší rodinu. Sama se pak můžete v modlitbě ptát, co si v této chvíli od vás Bůh přeje, kde můžete dnes investovat svoje síly a svoji lásku, kterou jste nedokázala dát svým nenarozeným dětem, aby váš život přinesl dobré ovoce. A Bůh vám to jistě rád dá poznat.
