Je pravda, že kletba může postihnout a ovlivnit jen toho, kdo ji vědomě do svého života přijme? Nebo je to záležitost, která na tom není závislá. Jak je možné se vůbec před kletbou bránit?
Lidé si mohou navzájem velmi ublížit tím, že se nenávidí, že jeden druhému přeje zlo. Jestliže někdo na někoho dokonce svolává kletbu, přeje mu takové zlo, které mu sám ani nemůže způsobit. Proto se přímo či nepřímo dovolává ducha zla, který pak ochotně vstupuje do hry, aby „kradl, zabíjel a ničil“, jak je o něm psáno. Prokletí je vlastně opak žehnání, kdy člověk naopak na druhého svolává takové dobro, které mu může dát jenom Bůh.
Nejvíce si samozřejmě škodí ten, kdo proklíná, kdo druhému přeje zlo. Byli jsme stvořeni k lásce, nikoli k nenávisti. Proto láskou duchovně rosteme do stále plnější podoby Kristovy, zatímco nenávistí sami ničíme a pošlapáváme své lidství, svou důstojnost.
Negativní účinek kletby se ale projeví i na tom, kdo byl proklet, pokud dotyčný člověk nežije v přátelství s Bohem, pokud není v milosti Boží posvěcující. V takovém případě je „nechráněný“ a zlo na něj skrze kletbu působí, může mu velmi zkomplikovat život nejen po stránce duchovní, ale i po stránce ekonomické, zdravotní a vztahové. Výjimkou z tohoto pravidla jsou kletby pronesené ve vlastní rodině, které působí vždycky, a to i v životech lidí, kteří se snaží žít v lásce, přijímají svátosti a žijí v Boží milosti. V Písmu o tom čteme: „Otcovo požehnání upevňuje domy dětí, matčino prokletí je vyvrací ze základů“ (Sir 3,9).
Prokletí v rodině má velkou sílu, jak shodně potvrzují všichni zkušení exorcisté; vysvětluji si to tím, že rodinné vztahy byly stvořeny pro předávání lásky, proto v nich existuje větší otevřenost a průchodnost než v ostatních vztazích, a to jak pro požehnání a lásku, tak i pro kletbu a nenávist. Podobně svazujícím způsobem jako kletba může působit i zatvrzelá nenávist nebo odmítavost vůči někomu z rodiny, někdy i opakované odsuzující výroky rodičů, např.: „S tebou jsou jenom potíže!“ „Jsi zmetek!“ „Nikdy nic nedokážeš!“ „Ty ses vůbec neměl narodit, zkazil jsi nám život!“
Kletbu v rodině i svazující sílu takových výroků je možno odstranit jedině modlitbou ve jménu Ježíše Krista za zrušení tohoto prokletí. Může jí posloužit každý kněz, nemusí to být exorcista. Nejde o nic složitého, samotná modlitba trvá dvě minuty, a přitom lidem jako by spadla z ramen neviditelná neúnosná břemena, která jim ze života činila peklo. Bohužel, ne každý kněz u nás má zkušenost s takovou modlitbou a věří v její účinnost, ne každý věří, že má od Krista moc modlit se za osvobození od zlého (srov. např. Mk 16,17).
Ale z čeho lze usuzovat, že v rodině může působit prokletí? Podle Písma i podle pastorační zkušenosti se projevuje určitými známkami, jako jsou např. opakovaná duševní a citová zhroucení; opakované nebo chronické nemoci, s nimiž si medicína moc neví rady; neplodnost (někdy u více členů téže rodiny) nebo velká náchylnost k potratům; rozpadlá manželství a stálý nesvár v rodině; ekonomická bída, „smůla“ ve všem podnikání, chronický nedostatek financí; časté „nešťastné náhody“; série předčasných úmrtí a sebevražd v rodině. Na přítomnost kletby je však možné usuzovat jen v případě, že se sejde u jednoho člověka nebo v jedné rodině více těchto známek pohromadě; nějaké nesnáze či protivenství prostě k životu patří, dokonce člověku pomáhají dozrát a neztrácet z očí podstatné hodnoty života.
Nejjistější obranou proti prokletí je žít život v přátelství s Bohem, žít v milosti posvěcující, a pokud to záleží na nás, žít se všemi v lásce a odpuštění podle Ježíšova návodu svolávat Boží požehnání i na ty, kdo nám ublížili: „Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují“ (Lk 6,28).
Někdy prokletí na lidi dopadne bez jejich konkrétního zavinění. Nezřídka prokleje matka zetě nebo snachu, protože nesouhlasí se sňatkem svého dítěte (čímž prokleje i své vnuky!). Jindy někdo prokleje novou rodinu svého partnera, kterým byl opuštěn. Časté jsou i kletby pronesené kvůli nespravedlivě rozdělenému dědictví.
Jindy se členové rodiny dopouštěli násilí a útlaku na partnerovi či na dětech, možná i mimo rodinu, čímž zavdali příčinu nenávisti či prokletí; jindy se dopouštěli hříchů proti prvnímu přikázání, měli co do činění s okultismem, spiritismem nebo odpadli od víry účastí v tajných satanských nebo čarodějných spolcích; někdo zatížil rodinu mnohými chtěnými potraty či jinou vraždou. Tyto hříchy podle Písma samy o sobě svolávají kletbu na daného člověka i na jeho rodinu, jak čteme v Písmu: „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají“ (Ex 20,5-6; srov. Iz 59, Dan 9,11, aj.). V takovém případě je třeba ze svých hříchů dělat pokání a v přímluvné modlitbě prosit i za odpuštění hříchů našich předků, víme-li o nich. Účinnost modlitby za zemřelé nám znovu připomněl papež Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi, čl. 48.
Ježíšova smrt z lásky je však silnější než jakékoli prokletí. Jedním z důvodů Ježíšovy smrti na kříži bylo právě zrušení kletby nad lidstvem propadlým hříchu a smrti: Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás. Stojí totiž v Písmu: „Proklet je každý, kdo visí na dřevě.“(Gal 3, 13) A tak jako si přivlastňujeme ovoce jeho vykoupení ve svátosti smíření a jeho krví jsou nám dodnes smývány hříchy, je možno modlitbou v Jeho jménu rušit kletby a jejich účinky.
