Ježíš je Pán! (2. neděle velikonoční C)

Evangelijní úryvek, který jsme právě vyslechli, v sobě nese určitý pocit velkého pokoje a velebnosti; jako bychom mohli přímo vdechovat vzduch toho velikonočního večera. Vzkříšený vstupuje zavřenými dveřmi, dechne na učedníky a daruje jim svého Ducha; „Pán byl na své hlavě pomazán cenným olejem a nyní toto pomazání předává své církvi, aby ve světě šířila vůni nesmrtelnosti“ (sv. Ignác z Antiochie). Od Hlavy sestupuje toto pomazání na tělo, kterým je církev, stejně jako vonný olej stéká z hlavy Árona až lemům jeho roucha (srov. Žl 133,2).

V popisu, který nabízí evangelista Jan, je obsažený jasný smysl: chce představit církvi Ježíše v jeho nové přirozenosti vzkříšeného, jako toho, komu byla dána „veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18) a kdo nyní celou tuto svou moc předává církvi, na prvním místě pak moc odpouštět hříchy. Je to prohlášení Kristovy Vlády, což je vlastní smysl Velikonoc: „Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými“ (Řím 14,9).

Druhé čtení, které pochází z knihy Zjevení, poukazuje na vrchol tohoto prohlášení: Ježíš je nám představený v celé své nebeské velebnosti (obřad uprostřed zlatých svícnů, roucho dlouhé až k zemi) a prohlašuje v první osobě: „Já jsem První a Poslední… moc nad smrtí a peklem.“

Máme tedy před očima dvě scény, jednu nebeskou a druhou pozemskou, avšak středobodem obou je postava Vzkříšeného, který vyhlašuje své univerzální Panství nad světem a dějinami. Obě dvě scény se odehrávají v neděli („v den Páně“), jako by se nám tím chtělo připomenout, že církev je každou neděli povolaná, aby během eucharistického shromáždění stále znovu prohlašovala svou víru v Kristovu Vládu stejnými slovy, které toho dne vyslovil apoštol Tomáš: „Pán můj a Bůh můj!“ Je skutečně velmi důležité, abychom porozuměli tomu, co znamená provolávat Ježíše za „Pána“. Jsme to totiž my, komu je určeno toto poselství; to nám také velmi otevřeně připomněl úryvek Apokalypsy: „Za sebou jsem uslyšel hlas mocný jako trubka... a pošli sedmi církvím.“

Dnes nám tedy Boží slovo představuje velikonočního Ježíše, či jak se běžně říká, Krista víry. Jedná se o jeden z vrcholů naší cesty evangelizace a je důležité ho dobře pochopit. Ptáme se: Jak se vůbec zrodila tato velikonoční víra v Ježíše, s níž se můžeme setkat na každé stránce Nového zákona?

Uprostřed společenství apoštolů se víra v Ježíše Krista utváří kolem otázky, kterou nikdo přímo výslovně nevyřkne, která je ale jádrem všeho: Kdo to je Ježíš Kristus a co pro nás dělá? Bezprostřední odpověď, která vychází ze zkušenosti učedníků je následující: Ježíš zachraňuje! V něm je spása; co více, v nikom jiném kromě něho není spása (srov. Sk 4,12). Tato spása je zvláštním způsobem umístěna právě do jeho smrti-vzkříšení. Titul „Kristus“, který je již veřejně Ježíšovi přiznán, sice někdy vypadá a používá se jako jeho příjmení, ale ve skutečnosti označuje právě tuto jistotu, že on je tím očekávaným Mesiášem, osvoboditelem a spasitelem svého lidu, a že se jím stal díky vydání svého života jako oběti za všechny (srov. Mk 10,45).

Učedníci získali také další zkušenost: Ježíš je živý a je zde přítomný uprostřed nich! Je pro nás v tomto okamžiku velmi těžké, nebo spíše nemožné, chápat bez pomoci Ducha Svatého hloubku a bohatství této zkušenosti. Byl to přímo úžasný objev zjistit, že Ježíš nebyl pro své následovníky pouhou vzpomínkou, pojící se k jakékoli osobnosti, která žila a zemřela před ním; on byl však přítomností, byl živý či lépe „Živý“. Výsostným místem získání takové zkušenosti byla eucharistická večeře; o té se nám dochovalo živé svědectví: aramejský výraz Mara atha. Mohlo to být vyjádření výzvy, které znamenalo „Přijď, Pane!“, ale častěji se jednalo o radostné zvolání, které chtělo říci „Pán je tu!“. Tato Ježíšova přítomnost je toho druhu, že může promlouvat ke svému společenství v první osobě, stejně jako když byl během svého života mezi nimi: „Byl jsem mrtev, a hle – a jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí“ (2. čtení); „Přijdu brzy… Já jsem Alfa i Omega, První i poslední… Já, Ježíš, jsem poslal svého anděla, aby před vámi svědčil o těchto věcech…“ (Zj 22,12–16).

První učedníci, jak vidíme, používali vždycky pro vyjádření této své jistoty o přítomnosti Ježíše titul Pán (řecky Kyrios). Ježíš je Pán! To bylo to nejstarší a nejjednodušší vyjádření víry křesťanů (srov. Řím 10,9). Co nového nám odhaluje tento vznešený Ježíšův titul? Tím, že učedníci nazývali Ježíše „Pán“, vyjadřovali své přesvědčení víry v to, že Ježíš byl ve vzkříšení Otcem povýšený a posazený na trůn, že mu byla dána veškerá moc nad svým společenstvím a nad celým vesmírem. Tato Ježíšova Vláda se zakládá na jeho vzkříšení, ale je to také aktuální skutečnost: teď je Ježíš Pánem! Pro mě je Ježíš Pánem!

Titul Pán neoznačoval nic z toho, co za ním chápeme v dnešní době my, tedy mocného, bohatého a vlivného člověka. Za jediný moderní výraz, který v sobě ukrývá určitou hodnotu aplikovanou také na Ježíše, je možné považovat velkodušnost a šlechetnost (tak se má chovat skutečný pán).

Ve Starém zákoně byl tento titul určený výhradně Hospodinu a označoval aktivní Boží svrchovanost nad dějinami a světem, jeho spravedlivou a svatou vládu; jak výsostné to bylo označení, nám prozrazuje následující věta svatého Pavla: „Pro nás existuje pouze jeden Bůh… a my existujeme pro něho“ (1 Kor 8,6): Ježíš nebyl nahlížen jako o nic menší než ten, skrze něhož všechno existuje; říci něco většího než toto je nemožné.

Logika, která dala zrodit této velikonoční víře v Ježíše je jasná: pokud už jsme si jednou položili otázku, kdo je to Ježíš a co pro nás znamená, pak se nelze zastavit někde na půli cesty. Vnitřní síla víry nás vybízí překonat všechna částečná a neúplná řešení a dospět k odpovědi i v těch nejzazších důsledcích. Ježíš velmi brzy přijímá absolutní a univerzální dimenzi: není jakýmsi spasitelem, ale Spasitelem; není jedním z mnoha pánů tohoto světa, ale jediným Pánem. Pokaždé tudíž projdeme všechny etapy a možnosti a nezastavíme se do toho okamžiku, dokud není Ježíš umístěn po pravici Boží, v tajemném vztahu rovnosti, který je vyjádřen v mnoha myšlenkách, jako je například následující věta svatého Pavla: „Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista“ (1 Kor 1,3), kde Ježíš Kristus figuruje na stejné úrovni jako Bůh Otec. To všechno však nepřišlo jenom jako nějaké zbožné přání, domluva anebo idea ze strany představených komunity. Jde o spontánní proces, který v tichosti dospívá do všech rovin a všech prostředí, jakoby šlo o určitý kvas víry.

Boží slovo nás tedy dnes přivedlo ke znovu objevení toho, jak se zrodilo prvotní vyznání a zvěstování víry o Ježíši; jak se vlastně dospělo k vyznání: Ježíš je Pán! Je však zapotřebí, abychom si byli vědomi jedné věci: toto zásadní poselství (kérygma) musí být alespoň jedenkrát představeno ve své ryzosti a čistotě všem věřícím. To je totiž pravá vstupní brána pro vstup do velikonočního světla. Zvěstování Ježíše jako Pána musí nalézt své čestné místo mezi všemi důležitými okamžiky křesťanského života: nejen při křtu dospělých, ale i při eucharistickém slavení, při obnově křestních slibů, při individuálních obráceních, na začátku katechetických kurzů, biblických hodin, modlitebních setkání, duchovních cvičení nebo lidových misií. Zvěstování Ježíš je Pán se musí stát radlicí, která obrací půdu pro víru a uschopňuje pro budoucí katechetickou setbu. Dalo by se říci, že Bůh opětovně probouzí hlad a žízeň po takovém zvěstování, které představuje tu nejradikálnější alternativu proti falešným idolům a pomýlené moudrosti světa. V každém městě říká Bůh svým misionářům to, co řekl Pavlovi, když dorazil do Korintu: „Neměj strach... protože v tomto městě mám četný lid“ (Sk 18,9–10): četný lid, který je ale zatím skrytý ve stínech, k nimž má proniknout světlo apoštolského kérygmatu: Ježíš je Pán!

Nejzávažnější otázkou však je, kolik z nás je připravených hlásat tuto zvěst „v Duchu a moci“, tedy jako opravdoví věřící, kteří to podstoupí i za cenu rizika společenského „ponížení“ vzhledem k obráncům čistého rozumu? Kteří z nás mohou říci, že jsou oduševňováni tímto duchem víry, skrze kterého může člověk vyslovit: „Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil“ (2 Kor 4,13)? Nikdo nemůže říci „Ježíš je Pán“ jinak než „v Duchu Svatém“ (srov. 1 Kor 12,3), pokud sám nezůstává ve stavu vyznání. Pokud to říká ne v Duchu Svatém, ale v hříchu nebo nedůvěře nebo ze zvyku, zůstává to pouhým lidským zvukem, který nikoho nenakazí. K nákaze dochází za přítomnosti člověka, který má nemoc, a ne toho, kdo o ní jenom mluví! Sám jsem na vlastní kůži zakusil takříkajíc ohnivou sílu, která vyzařuje z hlásání Pána Ježíše: při hlásání tohoto slova jsem spatřil rozjasňující se pohledy, nastražené uši a jakoby mrazivé chvění mezi poslouchajícími, což bylo znamením tajemné síly ukryté v těchto slovech a jejich účinnosti a aktuálnosti působené Duchem Svatým. Tak jako na počátku dějin církve, tak i dnes, nejsou apologie, teologické nebo politické traktáty a nekonečné diskuse tím, co může vyburcovat svět ze strnulosti a spánku pochybovačnosti a obrátit ho k evangeliu. Tím je jednoduchá zvěst plná Boží síly: Ježíš je Pán!

Není zapotřebí ohlašovat, že Ježíš je Pán, pouze jiným. Než vyjde ven, musí tato zvěst především přicházet dovnitř k nám samotným: to je jediná možná cesta, jak dále hlásat jiným. Jedno Pavlovo silné slovo k nám teď opětovně promlouvá: ve světě se dá nalézt množství bohů a různých pánů, pro nás však existuje pouze jediný Pán, Ježíš Kristus, a my existujeme pro něho (srov. 1 Kor 8,5n). Nejen „ve světě“, nýbrž i v našem srdci se mnohdy nacházejí různé idoly a mnozí nepraví páni, kteří si osopují své místo a každý ze své strany nás tyranizuje a vytváří z nás rozptýlené množství, jistý druh „legie“. Hlásat s vírou Ježíše Krista znamená umožnit mu v našem nitru zopakovat zázračné sestoupení do pekel: otevírají se mu brány, on vstupuje, dává světlo, utíkají před ním mocnosti temnot, kterými jsou závist, nevole či žádostivost; nové stvoření se probouzí, jde o vzkříšení! Pokusme se říci právě tímto způsobem Ježíš je Pán, když jsme pokoušeni, zdrcení nebo nerozhodní, a zakusíme jeho sílu. Přesně to znamená žít ve světle Velikonoc.

Jediný Pán a my existujeme pro něj; v tomto programu je ukryté všechno: existovat pro Ježíše a pro nikoho jiného! Či lépe řečeno, existovat také pro druhé a pro všechno, co je zde dobrého a krásného, ale to právě vzhledem k Ježíši.

Vraťme se v mysli k výchozí Ježíšově scéně, kdy se zjevuje učedníkům za zavřenými dveřmi ve večeřadle; hlásejme svou velikonoční víru jednoduchými slavnými slovy, které pocházejí z prvních dnů církve:

„Při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán!“ (Flp 2,10–11).

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA