2. čtení: 1. list Korinťanům 1,1-3
Evangelium: Jan 1,29-34
Jeden z oněch učedníků Jana Křtitele, který zaslechl pozdrav „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ a připojil se k Ježíšovi, byl právě tím, kdo následně tyto věci sepsal pro církev – Jan Evangelista. Sám sebe sice nejmenuje, ale z mnoha momentů a poukazů je možné ho rozpoznat. Také dnešní krátký úryvek evangelia má nádech osobní vzpomínky, kterou si autor žárlivě střežil ukrytou ve svém srdci. I po mnoha uplynulých letech si ještě vzpomíná na přesnou dobu, kdy se poprvé setkal s Ježíšem na břehu řeky Jordánu: „Bylo kolem čtyř hodin odpoledne“ (Jan 1,39). Dva učedníci se bázlivě pustili za Ježíšem, který, když je uslyšel, tak se otočil a zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ (Jan 1,38). Oni byli velmi překvapení a otázkou poněkud zaskočení, jak tomu v podobných případech obvykle bývá, a tak reagují alespoň otázkou, která je jako první napadá: „Kde bydlíš?“ (Jan 1,38).Slova, kterými byl Ježíš prvně představen jako „Beránek Boží“, se otiskla do evangelistovy mysli tak, že pak v nahlížení na Ježíše tímto způsobem a označování ho tímto titulem pokračoval. „Beránek Boží“ se mu stalo jedním z nejmilejších oslovení Mistra, jímž se snažil proniknout hlouběji k Ježíšově osobnosti a jeho dílu.Existuje poměrně značná část evangelia pojící se s tímto Pánovým titulem, a bude naším úkolem jej rozebrat, abychom jej lépe pochopili a mohli z něj mít užitek. Jestliže se nám to podaří, tak se dnes vrátíme domů s živým úryvkem evangelia v srdci.
Co nám vlastně o Ježíšovi sděluje jeho titul „Beránek Boží“? – Starý zákon zná dva obrazy beránka: jeden skutečný a druhý metaforický. Skutečným beránkem je ten, který byl při nočním odchodu z Egypta z Božího příkazu zabit a obětován a jehož krev vysvobodila lid z otroctví a nechala ho kráčet ke svobodě v zaslíbené zemi. Následně se tato událost začala každoročně připomínat o Velikonocích, kdy Izraelité, rodina vedle rodiny, zabíjeli beránka a potom ho v průběhu noci společně jedli na památku vysvobození z egyptského otroctví.Metaforické neboli figurativní znázornění beránka je spojeno s Izaiášovým popisem „beránka vedeného na porážku, který neotevřel svá ústa“, o němž hovořil prorok v souvislosti se zvěstí o Hospodinovu Služebníkovi, jenž má spasit Izrael a také všechny ostatní národy. V Izaiášových slovech se však oproti předchozímu chápání odráží také jedno nové, čím je beránek charakterizován a co značně rozšiřuje jeho poslání a dává mu nový rozměr: „Byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, tížily ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily“ (Iz 53,5). Nejde tedy už jen o beránka, který vykoupí jediný národ ze sociálního a politického otroctví jiného národa a tak ho vysvobodí z útlaku, ale o beránka, jenž vysvobodí všechny národy ze záhuby, tím že na sebe vezme všechny jejich hříchy.
Když lidé stojící okolo Jana Křtitele uslyšeli jeho zvolání: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“, pak to pochopili následovně – konečně se tedy ve světě objevil ten, koho na základě Boží zvěsti očekávali jako osvoboditele, spasitele všech lidí a toho, kdo stojí před Bohem, zastupuje před ním všechny, a také za všechny platí. Jan zařazuje toto zvolání Křtitele hned na začátek svého evangelia, čímž předjímá a zvěstuje Ježíšův konečný osud – už v tomto okamžiku nás všechny staví pod Kříž. Onen Beránek má být podle proroctví proboden pro naše hříchy. Když potom Jan popisuje události na Kalvárii, zvlášť vyzvedá okamžik probodení a ještě jednou nám připomíná, že právě on je Beránkem Božím. Spojí to ještě s předpisem obsaženým v knize Exodus 12,46: „Ani kost mu nebude zlomena“, který se týkal právě zabíjení velikonočního beránka a vyvolával vnitřní souvislosti mezi mystickým beránkem Izaiáše, který byl „proboden pro naše hříchy“.Ježíš tento svůj titul Beránka a jeho významy neodhodil ani po smrti. Ve Starém zákoně byl očekáván jako obětovaný beránek, který má přijít (srov. 1 Petr 1,19). Nyní, po jeho vzkříšení, ho lidstvo očekává jako „Beránka sedícího na trůně“. Očekává a doprovází lidstvo až do okamžiku, kdy budou kolem jeho trůnu shromážděni všichni lidé země, kteří nesou jeho znamení, tedy ti, kdo nesou pečeť jeho krve. Samotný Jan nám v knize Zjevení představuje Pána jako Beránka, „který byl zabit“ (Zj 5), zemřel a vstal z mrtvých, a který očekává svou nevěstu ke slavení věčné svatby: „Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině!“ (Zj 19,9), tedy ti, kdo přijdou, aby se přidali a spojili s Pánem v novém nebi; blahoslavení, poněvadž jim bude setřena každá slza z očí, nebude tam už smrt, ani bolest, ani pláč (srov. Zj 21,4).
Boží slovo nám nabízí určitý souhrn naší víry, v níž minulost potvrzuje a dosvědčuje budoucnost. Starodávná proroctví a přísliby, které se věrně naplnily v Ježíši, pravém Beránkovi Božím, se stávají zárukou toho, že i ta dosud nenaplněná část příslibů dojde zcela jistě svého uskutečnění.
Fakt, že Ježíš je tím Beránkem Božím, přináší rovněž něco konkrétního do našeho života – povzbuzuje naši vůli a naši mysl. Ježíš je Beránkem Božím, který snímá hříchy. Je záchranou hříšníků. Aby nás mohl zachránit, je pro nás důležité vyznat a přiznat se k tomu, že jsme hříšníky. Nepřišel zachránit spravedlivé, ale hříšníky; s těmi prvně jmenovanými nemá nic co dočinění. Neznamená to, že bychom si museli naočkovat a vnitřně vytvořit určitý „komplex viny“, abychom nakonec pocítili úlevu odpuštění nebo umožnili Kristu nás spasit. Hříšníky jsme ze své přirozenosti, už od svého narození: „Vždyť každý z nás často chybuje“ (Jak 3,2). Je důležité, abychom od této skutečnosti neodvraceli svou tvář a neutíkali před ní podobně jako Adam. Kéž bychom si přivlastnili postoj marnotratného syna, zvedli se, přišli k Pánu a řekli mu: „Otče, zhřešil jsem“ (Lk 15,21). Pro tyto lidi je Ježíš Beránkem, který snímá hříchy; ti ostatní, jak praví Jan v knize Zjevení, poznají pouze „Beránkův hněv“ (Zj 6,16). Jak může Ježíš zachránit někoho, kdo si o sobě stále myslí, že mu Bůh a lidé něco dluží, stejně jako farizej v chrámu? To je samozřejmě důvodem, proč se církev maximálně snaží formovat nás ke zdravému přiznání si viny a uvědomění si, že jsme skutečně hříšníci. Ne nadarmo zaznívají v úvodní části mše svaté slova pozvání k úkonu kajícnosti: „Bratři, dříve než uslyšíme Boží slovo a budeme slavit eucharistii, litujme svých hříchů.“
Takové pokušení nepřiznat se a nevyznat, že jsme hříšníky, na nás stále klade své léčky, a to skutečně už od časů Adama, jenž se spíše vymlouvá a utíká, než aby se doznal – zhřešil jsem. Dnes se k tomuto pokušení přidává další, ještě nebezpečnější a osudnější – vina. Vnímáme-li vinu a připouštíme-li ji, ale označujeme spíše jako komplex, není to už tedy hřích; aby se jí zbavili a vymazali ji z duše, neutíkají se už lidé v určitých prostředích k Beránkovi, který snímá hříchy, ale k léčitelům duše – psychoanalytikům, kteří rozvazují a uvolňují bloky a tak řeší komplexy. Služba, kterou pro nás, děti století poznamenaného pokroucením a nemocí duše, mohou vykonat psychologové a psychiatři, je jistě velmi záslužná, nicméně určitě k ní nepatří přesvědčování člověka o tom, že nemá žádné hříchy. Pokud to dělají, pak ho podvádějí. Víme dobře, že pro tuto nemoc duše, kterou nazýváme hřích, existuje pouze jediný lékař – Ježíš Kristus, náš Pán, jak to říkával Ignác Antiochijský; pokud to nevíme, pak to dokládá, že se víra vzdálila z obzoru našeho života. Ježíš zemřel na Kříži, aby získal toto právo odpuštění, aby nám mohl odpouštět vždy a všechno.
Eucharistie, kterou nyní slavíme, v sobě sjednocuje všechno, o čem jsme doposud mluvili. Zpřítomňuje mezi námi beránka osvoboditele z knihy Exodus, beránka vykupitele „probodeného pro naše hříchy“ z Izaiášova proroctví, Beránka, na kterého jednoho dne Jan Křtitel ukázal okolostojícím, Beránka na Kříži a Beránka na trůně, který nás očekává. To všechno zpřítomňuje a oživuje pro nás. Právě proto pozdravíme i dnes Ježíše slovy, s nimiž se kolem čtvrté hodiny odpolední před mnoha staletími obrátil na přítomné Jan Křtitel a představil světu Beránka: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“
Převzato z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
