Boží Syn v Ježíši Kristu (Svátek Křtu Páně A)

Ve svátku Křtu Páně dnes v jistém smyslu vrcholí doba Ježíšova prvotního zjevení. O Vánocích se zjevil chudým, které reprezentovali pastýři, při Epifanii se zjevil představitelům pohanských národů. Dnes se zjevuje izraelskému lidu tím, že přijímá od Jana Křtitele křest a noří se do vod Jordánu. Křest je první příležitost, v níž Ježíš jako dospělý člověk vstupuje na veřejnou scénu. Neprojevuje se mimořádnými činy nebo učením, nýbrž jako člověk plně solidární s kajícími hříšníky. Ježíšova pouť se od samotného počátku jeho veřejného působení vyznačuje pokorou, milosrdenstvím vůči lidem – právě tímto způsobem nám vypravuje Boha (srov. Jan 1,18).

Jan Křtitel zahájil své hlásání velkým zvoláním: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 3,2). Na tuto jeho výzvu zareagovalo mnoho židů, kteří se ve svém srdci odhodlali ke změně smýšlení a chtěli přinášet plody obrácení, proto putovali k Jordánu, aby se v jeho vodách nechali od Jana pokřtít. Prorok je však velmi náročný: nestačí mu jen vnější rituální gesto, aby člověk nalezl spásu v okamžiku Božího soudu, nestačí dokonce ani to, když se někdo chlubí svou identitou Abrahámova potomka (srov. Mt 3,9–10). Je nutné věnovat pozornost postojům a chování, v nichž se musí projevovat jasné rozhodnutí skoncovat s hříchem a začít nový život.

Kdo ale přijímá toto hlásání? Nejsou to jistě farizeové ani příslušníci kněžské kasty, tedy ti, kdo se pokládali za spravedlivé povýtce, nýbrž muži a ženy, kteří se považovali za hříšníky, nebo dokonce byli veřejnými hříšníky, které evangelia označují jako „celníky a nevěstky“ (srov. Mt 21,32). Ti přicházeli za Janem Křtitelem, aby se nechali pokřtít. A právě mezi takovými lidmi se objevil také Ježíš, jehož Jan právě zvěstoval a o němž řekl: „Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11). To, že se Ježíš vydal za Janem Křtitelem a nechal se od něj pokřtít, na první pohled působí pohoršlivě, a tak to chápali i křesťané prvních generací církve. Někteří z nich se snažili minimalizovat význam této události a odsouvali ji jaksi na okraj; navzdory tomu nám ji však velmi jasně připomínají všechna čtyři evangelia. Ježíš se připojuje k hříšníkům, když od Jana požaduje křest. Nezvyklost a výlučnost tohoto gesta vyplývá i z toho, že sám Jan se Ježíšovu požadavku vzpírá: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ Ježíš mu však řekne: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli“ (Mt 3,14–15). Jde tu o naplnění Boží spravedlnosti, která tkví v podivuhodné Boží věrnosti, s níž naplňuje svůj milosrdný záměr vůči hříšným lidem. Je to záměr univerzální spásy, protože Otec chce spásu všech lidí. Jan Křtitel projeví poslušnost vůči Ježíšovu požadavku a Ježíš se tak svým způsobem při přijetí křtu Janovi vydává.

Právě v okamžiku, v němž Ježíš vystupuje z vody Jordánu, naplněné hříchy lidstva, se stane něco zvláštního: „A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: ‘To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení’“ (Mt 16–17; srov. Žl 22,7; Gn 22,1; Iz 42,1). Tak se uskutečňují Písma a Otcův hlas dokládá, že jeho spravedlnost se právě naplnila. Hospodin si přál vidět Ježíše právě tímto způsobem, tedy uprostřed hříšníků, a v tomto ponížení jej chtěl naplnit ho Duchem svatým. V této zcela neočekávané epifanii můžeme vidět vnitřní jednotu Božího spásonosného jednání: Otec působí skrze Syna Ježíše Krista, a právě proto mu dává moc Ducha svatého.

Svátek křtu Páně je pro nás i příležitostí rozpomenout se na náš křest. I my jsme měli možnost slyšet Boží hlas, který o nás prohlašoval, že jsme jeho synové a dcery. Každý z nás je Božím synem či dcerou, a tak je příčinou Boží radosti, když se uznává za hříšníka a chce vykročit po cestě obrácení, cestě návratu do Otcova domu. Na každého z nás pak sestupuje Duch svatý a spočívá na nás, když ho chceme přijímat a být vůči němu pozorní. Proto můžeme jako Boží synové a dcery volat: „Abba, Otče“ (srov. Mk 14,36; Řím 8,15; Gal 4,6) a žít v síle Ducha svatého. Je to skrytá energie, která se však v našich životech nepřestává projevovat a je mocnější než náš hřích. Jednoho dne zakusíme, že tato energie je nekonečně mocnější než smrt.

Převzato  z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA