Blahopřání Marii (Slavnost Matky Boží, Panny Marie A)

Dnešní liturgická slavnost je věnovaná Nejsvětější Matce Boží Panně Marii. Naši východní bratři syrského ritu označují dnešní slavnost jako svátek „blahopřání Marii“. Dnes k ní přistupujeme se stejnými pocity, podobně jako když se přichází k ženě, která se před několika dny stala šťastnou matkou dítěte.

Dvě skutečnosti však vyzvedají naši poctu Marii nad jakékoli jiné možné lidské srovnání. Ten, koho přivedla na světlo světa, je Boží Syn. Ona se tudíž stala Matkou Boží – Theotokos, Bohorodičkou, jak ji označují pravoslavní křesťané. Církev definovala tuto pravdu v rámci jednoho z prvních ekumenických koncilů, který se konal v Efesu roku 431. Svatý Ignác Antiochijský, jeden z nejzářnějších mučedníků křesťanského starověku, označuje Ježíše jako „syna Božího a Mariina“. To samozřejmě posouvá Marii do závratné výše a staví ji přímo po boku nebeského Otce. Současně s tím ji to ale také posouvá velmi blízko směrem k nám a stává se z ní naše matka – Matka církve. Ježíš, kterého porodila, nás skutečně přijal za své bratry; sjednotil nás se sebou samým tak hluboce, že s ním utváříme společně jediné tělo; stal se naší hlavou, ale také naším bratrem: „prvním z mnoha bratří“ (Řím 8,29), jak ho ostatně nazývá i svatý Pavel.

Pavel na jednom místě svého listu Galaťanům, jemuž jsme před chvílí naslouchali, píše následující: „… poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy… Tak jsme byli přijati za syny.“ V okamžiku, kdy se v Marii stává Ježíš synem člověka, my, synové lidí, se stáváme syny Božími. V okamžiku, kdy se on, Syn, stává služebníkem, z nás, kteří jsme byli služebníky, se stávají synové: „Už tedy nejsi otrok, ale syn,“ připomíná Pavel rovněž v dnešním čtení. Jedná se o podivuhodnou výměnu, před níž s úžasem stojí celá dnešní liturgie církve. „Místem“ této podivuhodné výměny a její prostřednicí je právě Maria.

Tím, že jsme se stali syny Božími skrze Ducha Svatého, jsme získali právo využívat také synovský jazyk a důvěru ve vztahu k Bohu, smíme ho oslovovat jako Ježíš: „Abba!“ – „Otče náš!“ V jistém smyslu se tato slova dají pokládat za živý Kristův „ostatek“; je to jeho nejvlastnější slovo a hlas („ipsissima vox“), který se k nám dostal, aniž by prošel jakýmkoli překladem. „Abba!“, tak se modlil Ježíš Kristus.

Asi bychom si měli častěji připomínat toto naše neuvěřitelně krásné právo; měli bychom napodobovat našeho bratra Ježíše, který se v úzkosti zakoušené v olivové zahradě, stejně jako v návalu radosti vždycky obrací k Otci: „Otče, jestli je to možné…“, „Děkuji ti, Otče…“, „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“. Náš křesťanský život skutečně potřebuje takové hluboké nadechnutí, abychom nezakrněli a neuvázli na vyschlé mělčině formalismu a povrchnosti. Jestliže se naučíme stavět celý náš křesťanský život na tamto synovském vztahu s Otcem, nalezneme v něm jednotu celé naší víry; objevíme vztah, který nás pojí ke každé ze tří božských osob: jdeme k Otci skrze Syna v Duchu Svatém. Nejdeme k němu však jako individualisté, každý hezky sám, ale jako společenství spasených, jako církev, jejíž matkou a vzorem je Maria.

Až dosud jsme rozvíjeli myšlenky, které nám předložil ve svém překrásném listu svatý Pavel. Evangelijní úryvek nám může vypovědět také něco o Marii: „Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.“ Úryvek říká, že to všechno uchovávala v srdci. Co všechno přesně? – Slova a události, jež se v oněch dnech staly. Všechno, co se stalo v souvislosti s Ježíšovým narozením. Vánoce se pro ni staly událostmi, které nosila v srdci a rozjímala o nich: byla to pro ni škola víry. Kdo ví, kolikrát se jenom Maria v myšlenkách k těmto okamžikům vrátila, k vyprávění pastýřů o tom, „co jim bylo o tom dítěti pověděno“, aby z toho všeho mohla čerpat světlo a odvahu během následujících třiceti předlouhých let v Nazaretě, let plných námahy a ticha. Poněvadž – a to je důležité vědět – i Maria žila z víry, rostla ve víře a byla ve víře také zkoušena. Při tomto dozrávání a dospívání ve víře jí bylo, stejně jako i nám, pokrmem Boží slovo. Boží slovo se v ní stalo tělem dvakrát: nejprve fyzicky, když jej po devět měsíců nosila v lůně a živila je, pak se stávalo tělem po celý další zbytek jejího života, protože každé její gesto, každý okamžik jejího života byl inspirovaný Božím slovem a byl jeho věrohodným uskutečněním. Maria je Božím slovem uskutečňovaným v tichosti. Stojí v tichosti pod Křížem a tiše zůstává také ve večeřadle.

Ve vztahu k té první inkarnaci Marii následovat nemůžeme, ale ta druhá zůstává i pro nás výzvou. Můžeme stejně jako ona „počít Slovo skrze naši mysl“ (sv. Augustin). Můžeme tedy přijmout slovo, uchovávat ho v srdci a učinit z něj „světlo pro naše kroky“ a pokrm našeho života. To až k uskutečnění blahoslavenství, které vyslovil Pán jednoho dne při příležitosti návštěvy své matky: „Blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho“ (Lk 11,28).

Zakončíme naši úvahu návratem k myšlence na onu podivuhodnou výměnu, u níž jsme začali naše rozjímání. Ve světle dnešní slavnosti se nám sama Maria jeví jako úžasný dar, který si o Vánocích vyměnili Bůh a lidský rod. Naši bratři byzantského ritu při oslavě Kristova narození hovoří k Ježíšovi těmito slovy: „Co ti jenom můžeme nabídnout, Kriste, aby ses stal člověkem zde na zemi? Dnes ti všechna stvoření přinášejí znamení svého uznání a vděku: andělé své zpěvy, nebesa svou hvězdu, země ti daruje jeskyni, poušť jesle. My ti však nabízíme panenskou matku!“ (Idiomelon při velkých nešporách Narození Krista). Lidský rod daroval Ježíšovi Marii, své nejkrásnější stvoření, za matku. A Ježíš nám na konci svého života tento dar opětovně vrátil, když nám daroval Marii jako naši matku: „Synu, hle, tvá matka.“

 

Převzato  z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA