Už jste někdy potkali „anděla“? (svědectví)

A přitom ztrácíme-li schopnost žasnout, přestáváme žít, radovat se a stáváme se otroky dnešní doby. Možná právě proto Pán občas připraví situaci, která nás z tohoto shonu vytrhne a přinutí nás aspoň na okamžik zastavit se.

Vzpomínám si na dvě takové situace, které se mi staly a které už asi navždy zůstanou v mém srdci živé. První z nich se odehrála v nemocnici, kde jsem měla podstoupit operaci. Lékaři mi v té době oznámili dosti nemilou prognózu, že vzhledem k závažnosti mého onemocnění mě čeká do 10 let invalidní vozíček. Což by v případě, že by mi bylo 70 let a víc, asi nebyl takový problém, jako když mi bylo 24 roků. Byla to pro mě dosti nepředstavitelná budoucnost. Navíc na celém cévním oddělení jsem byla jediná v tomto věku, věkový průměr mohl být tak 60 let. Připadala jsem si sama a bylo mi smutno. Vyšla jsem z pokoje, že se půjdu projít do zahrady, která k nemocnici patřila a kam jsem ráda chodívala přemýšlet. Na chodbě mě však zastavil postarší muž, který ze svého vozíčku sledoval televizi. Dal se se mnou do řečí, protože tak mladé děvče zde ještě nikdy nepotkal. Neměla jsem chuť se s ním vybavovat, ale vyzařovalo z něj něco zvláštního, co mě přinutilo přisednout si a začít s ním rozhovor. Ptal se mě, co tady dělám, tak jsem mu velmi stručně řekla, že čekám na operaci, která by měla zpomalit odumírání končetin a tak oddálit vyhlídku amputace končetin. Cítila jsem se velmi trapně, protože onen muž měl jednu nohu již amputovanou a seděl přede mnou právě na takovém vozíčku. On se usmál, podíval se mi hluboce do očí a pronesl slova, která nikdy nezapomenu: „Víš, já jsem prodělal těžkou trombózu a lékaři mi museli vzít jednu nohu, a dnes mi pan doktor řekl, že už nezachrání ani tu druhou, že mi ji budou muset rovněž amputovat. Ale naučil jsem se chodit o berlích i bez jedné nohy a naučím se to i bez obou.“ Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou a ani na okamžik jsem nezapochybovala, že to skutečně dokáže. Měl tak velikou vnitřní sílu, že jsem se v duchu musela zastydět nad svou nevírou. Ten člověk mi svou sílu dokázal předat, přestože jeho stav byl neskonale horší než ten můj. Vždycky, když na mě jdou chmury a mám tendenci propadat falešné sebelítosti, vzpomenu si na něj a cítím velikou vděčnost jemu i Bohu, který má můj život pevně ve svých rukou a který ví, jak povzbudit člověka. Onen muž byl pro mě jako Boží posel, skrze kterého mi Pán dodal odvahu a novou sílu nevzdat se.
Druhé setkání s „andělem“ jsem zažila při cestě na pouť k Panně Marii Karmelské do Kostelního Vydří. Jako vždy jsem přestoupila v Brně na autobus směřující do Dačic, sedla jsem si na dvousedadlo k oknu, otevřela knihu od Anselma Grüna a četla si nevnímajíc okolí. Najednou nastoupil mladý muž v černém obleku s kravatou a kufříkem diplomatů, přišel až ke mně a zeptal se, zda si může přisednout. Trošku nevrle jsem odpověděla, že ano, ale uvnitř jsem byla naštvaná, že má volný téměř celý autobus a cpe se ke mně. Sklopila jsem zrak a pokračovala v četbě. Když tu najednou se mě ptá: „Vy čtete Grüna? Máte ho ráda?“ Odpověděla jsem, že ano, protože mě v té době hodně oslovoval. V srdci jsem si však říkala: „A heleďme se, že by to byl katolík – podnikatel?“ Zeptal se mě: „A četla jste jeho knihu O mlčení?“ To už jsem zpozorněla a se zájmem jsem odpověděla, že tu jedinou sháním už téměř rok a že mi všude řekli, že je beznadějně vyprodaná, takže bohužel nečetla. Jeho tvář se rozjasnila, podíval se mi do očí a usmál se na mě, pak otevřel svůj kufřík, vytáhl právě zmiňovanou knížku, podal mi ji se slovy „tak tady ji máte“, a vystoupil. Zůstala jsem v úžasu, neschopná slova. Že by Bůh poslal svého anděla, aby mi udělal radost? Jestli neváhá nadbíhat mi takovýmto způsobem, jak nekonečná musí být Jeho láska ke mně? Pane, co je člověk, že na něho myslíš?
Tyto dvě drobné životní situace ve mě vyvolávají otázku: „Neměla by ses i ty se stát takovým andělem radosti pro druhé?“ Cokoli jste udělali pro jednoho z mých nepatrných, pro mě jste udělali.