Svědectví jedné z účastnic letošního semináře Jeffa Scaldwella v Praze.
První večer semináře mě zasáhla Jeffova modlitba, která začala slovem „Otče“. Od té doby se toto oslovení začalo jakoby samo opakovat v mém srdci a já jsem se k němu s radostí přidávala, jako malé dítě, které se naučilo nové slovo a působí mu rozkoš ho stále opakovat. Na druhé straně pro mě začal „Někdo“ být, moje volání přestalo znít do prázdna.
Celý seminář obsahoval tři základní kroky: návrat k Otci, modlitbu za naplnění Otcovou láskou a obnovu identity a důstojnosti dcer a synů Božích. První den pro mě spočíval v objevení toho, že můžu jen tak přijít k Otci, který na mě čeká, a položit se do jeho náruče.
Nemusím si nic připravovat, můžu si dovolit jen tak být, nemusím mu říkat, co potřebuji, ani se nijak upravovat. Při této modlitbě jsem viděla malou holčičku, jak běží po zahradě a skáče Někomu do náruče a on jí říká: „Ty jsi moje holčička!“ Je to gesto, které mohu kdekoli a kdykoli zopakovat: „Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů“ (Ž 23).
Druhý den jsem si mohla přijít pro modlitbu za naplnění Otcovou láskou. Slyšela jsem nad sebou slova: „Nejsi zklamáním, jsi mou radostí, jsi mým potěšením, jsi moje holčička, nikdy tě neopustím.“ Byla to pro mě velmi silná modlitba, přitom jemná a tichá. Cítila jsem po ní, jakoby ze mě spadlo olovové brnění. Slovo „Otče“, které si moje srdce začalo spontánně opakovat, se proměnilo na „Tati“...
Zase mě při této modlitbě překvapilo, jak jsem nemusela vysvětlovat, za co se chci modlit, a přesto jsem to dostala: „Váš Otec přece ví, že to potřebujete.“ (Lk 12,30)
Poslední den pro mě zaznělo klíčové slovo „sirotek“. Sirotek totiž nemá identitu dcery nebo syna, a proto si musí zasloužit a vydobýt všechno sám, nikdo za ním nestojí. Dcera nebo syn si mohou dovolit být malí, protože je podstatné to, že jsou, nikoli jejich výkon. To, co dokážou dělat, je jen ovoce bytí.
Skutečnost, že jsem milovaná dcera Boží, často napadá a zpochybňuje ten Zlý, kterého Jeff trefně nazval „komárem“. Komár totiž bzučí kolem ucha, abychom mu museli věnovat pozornost a pokud možno neslyšeli nic jiného. Jediným řešením je ho rozplácnout a nedovolit mu, aby nadále sál naši krev. Z ničeho jiného totiž nežije.
Celá zkušenost semináře je pro mě shrnuta v Božím Slově: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ (Jan 14,1–2)
J.S.
Převzato z časopisu Effatha (2/2016).
