Jak hudba ovlivnila můj život (svědectví)

Když mi bylo šestnáct začala jsem poslouchat „tvrdší“ hudbu. Už si přesně nevzpomenu, kudy vedla má cesta k ní. Asi přes přátele, které jsem znala z komunity kolem fantasy literatury, kterou jsem v té době také hodně četla.

Vždy jsem měla ráda hudbu, hlavně klasickou, „popík“ se mi nikdy nelíbil, a tak když jsem se poprvé setkala se symfonickým metalem, byla jsem nadšena. Postupem času mi už tento styl začal také připadat příliš „měkký“ a od kamarádů jsem stále dostávala vypálená CD  (youtube v té době ještě nebylo), dalších kapel, které se už řadily mezi heavy metal, pak i black metal a death metal a další a další odnože. Začala jsem jezdit na festivaly, kde tyhle kapely hrály, můj šatník obsahoval téměř bez výjimky jen černé oblečení. Nechala jsem si narůst hodně dlouhé vlasy, které jsem si samozřejmě obarvila na černo.  

Během měsíců a let následujících potom, co jsem metal poslouchala, se u mě začaly objevovat deprese a úzkosti, které přerostly až do sociální fóbie a nechtělo se mi žít. Nemohla jsem dál chodit normálně do školy, doktorka mi doporučila individuální studijní plán. Nezvládala jsem být mezi lidmi. Současně s tím jsem ještě začala mít problémy s jídlem a propukla u mě anorexie. 

Postupně jsem metal přestala poslouchat, přestal se mi náhle líbit. Spolu s tím se zlepšoval i můj psychický i fyzický stav, ale cesta k úplnému zdravení byla ještě daleká. Stále jsem se pohybovala na hranici deprese a stále jsem měla touhu zemřít. Mívala jsem dlouhá období, kdy jsem měla temné noční můry, ve kterých se objevovali démoni a já se pak bála i usnout.

Takhle to trvalo deset let. Dlouhých deset let. Během desátého roku jsem znovu uvěřila v Boha a začala jsem se modlit. Šla jsem po letech opět ke zpovědi. Na to, že jsem se kdysi zajímala o tak temnou hudbu, jsem úplně zapomněla, takže jsem to ani nevyznala. Deprese potom téměř odezněly, ale stále mě trápily ty strašné, děsivé noční můry. A pak jsem si během duchovního rozhovoru s knězem na to moje životní období vzpomněla, odevzdala jsem ho Ježíši a dlouze jsme se za to modlili.

Pamatuji si, jak jsem se cestou domů cítila, jako by mi spadl kámen ze srdce. Opravdu jsem fyzicky cítila, jako by mě opustila nějaká obrovská zátěž. Noční můry, strach, úzkosti a deprese zmizely a můj život se radikálně zlepšil. Budou tomu už dva roky.

Nikdy dřív mě nenapadlo, že by mohl mít metal takový vliv na můj život, že by mohl být vstupní bránou pro zlo, ale byl jím. Nikdy bych nevěřila, že by mi ta hudba mohla škodit, ale škodila a to hodně. Ta hudba je zlá.

 

Převzato z webu libocké farnosti.