Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století v aristokratické rodině ve Florencii, jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsini a Gemmy degli Stracciabende.
První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno jako osmnácté v pořadí mezi dvaapadesáti řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344). Na provinční kapitule v Tuscan v roce 1344 byl ustanoven radním konventu ve Florencii a bakalářem; a v této funkci vystupuje od 1. června toho roku do května 1347. Pak, na kapitule, která se konala od 15. června téhož roku, je potvrzen ve službě radního a k tomu je jmenován lektorem florentského konventu.
V průběhu roku 1348 odcestoval do Metz ve Francii na generální kapitulu řádu a zde byl ustanoven provinciálem toskánské provincie. Tuto službu vykonával do začátku roku 1350, dokonce ještě nějakou dobu po svém jmenování biskupem ve Fiesole. Během služby provinciála, která netrvala ani dva roky, se musel vypořádat s vážnou situací v provincii způsobenou morovou epidemií. Karmelitánský nekrolog svědčí o více než stovce úmrtí bratří v letech 1348-49. Nicméně ani v této době se nezastavila stavba karmelitánského kostela; a Ondřejovým posledním zdokumentovaným činem jakožto provinciála je přesné vyúčtování plateb za zmíněnou stavbu 9. ledna 1350.
Mezitím jej papež Klement VI. bulou ze 13. října 1349 jmenoval biskupem ve Fiesole, v městě vzdáleném asi 8 km od Florencie, jehož biskupský stolec zůstal uprázdněn po smrti Filigna Oliveri Carboni. Současně sdělil papež nominaci katedrální kapitule, kněžím i lidem v diecézi a nadto udělil odpustky v souvislosti s účastí na Ondřejově konsekraci. Nápis na Ondřejově hrobce říká: „Byl vzat Karmelu a dán církvi a biskupské službě (1) ve Fiesole." Tato slova možná zavdala podnět legendárnímu vyprávění o jeho útěku ke kartuziánům a teprve pozdějším přijetí nominace na biskupa na základě vidění. Nevíme, kdy Ondřej dostal do rukou dopis o nominaci; ale ještě 29. října, 27. listopadu a 6. prosince 1349 jej nacházíme v konventu ve Florencii ve službě provinciála. I z tohoto důvodu nemohl „zmizet" na příliš dlouhou dobu. V každém případě byl neoprávněný a zbytečný spěch a snaha kanovníků zvolit si jiného kandidáta; o tom svědčí fakt, že papež toto jejich právo volby zrušil.
Nevíme, kdy se konalo biskupské svěcení ani uvedení do úřadu ve Fiesole. První zaznamenaný úkon Ondřejova episkopátu je datován 28. března 1350. Ondřej jím přerušil tradici trvající déle než sto roků, podle níž fiesolský biskup sídlil ve Florencii při kostele Santa Maria in Campo. Vždy chtěl být v blízkosti svého lidu, blízko své katedrály, která byla opravdu děsivě zdevastována, a bydlet ve svém biskupském paláci navzdory tomu, že potřeboval opravu a nové vybavení. Své potřeby omezil na to nejnutnější; služebnictvo zredukoval na 6 osob a s těmito a s dalšími dvěma karmelitány žil v biskupském paláci klášterním způsobem života. I nadále nosil karmelitánský hábit a kolem beder kovový řetěz, který je zachován dodnes. S úzkostlivou přesností sám vedl účty týkající se správy domu, biskupského úřadu a příspěvků určených Svatému stolci. Financoval a řídil různé práce při budování a opravách kostelů a nemocnic; i vlastní služebnictvo jej podporovalo penězi, které dostávalo za svou službu.
Ve snaze vyloučit každou formu zneužívání si vyhradil rozdělování církevních beneficií. Trval na tom, aby jich jejich správcové byli hodni. Zpravidla měl dva vikáře, kteří mu pomáhali se spravováním diecéze, a třetího, který sídlil v Casentino, jež bylo příliš vzdálené od Fiesole. On sám pečoval o náboženský život ve své diecézi prostřednictvím kanonických vizitací. Zvláštní bdělost vyžadoval život kněží, který byl v mnohém neutěšený: nevzdělanost, špatné zvyky, karban, nošení světského oděvu. Některé kleriky zavázal, aby k němu po určitém čase přišli k přezkoušení; v žádném případě netoleroval ty, kteří se prohřešovali proti celibátu. Rovněž kněžím, kteří nesídlili ve svých farnostech, byla dána lhůta, v níž se měli do svých farností vrátit, a když to neudělali, byli potrestáni zbavením úřadu.
Aby měla diecéze do budoucnosti zdravější klérus, zřídil v roce 1372 bratrstvo kněží, kteří měli svým příkladem a působením přispívat k intelektuální a morální formaci budoucích kněží. K příkladu vlastního života připojil službu kázání, takže jeden z pochvalných výroků na jeho hrobě zní: „Úžasný příkladem svého života i svou výmluvností." Nemenší úsilí věnoval Ondřej péči o potřebné. Byl nazýván „otec a správce chudých". A chudých nechybělo! Zvláště během prvních let jeho biskupské služby jako následek morové epidemie v letech 1348-49. A skutečně, první zdokumentovaný úkon jeho episkopátu je opatření ve prospěch chudých z 28. března 1350: formou tzv. „závětí na zbožné účely", k nimž vybízel, měla diecéze získat prostředky pro chudé (kterým rozdával „pro lásku Boží") a pro vybavení kostelů. Vykonával rovněž přísný dohled nad příjmy, které byly určeny pro nemocné a poutníky.
Pokud jde o jeho péči o sakrální stavby, pokračoval také v obnově katedrály, s níž začal už jeho předchůdce. Opravil fasádu a obnovil – minimálně z části – střechu. Mistrem Petrem Lando ze Sieny nechal zbudovat nový kůr, za který zaplatil 144 zlatých. Dnes je zde z jeho doby zachován jen biskupský trůn. Opravil rovněž nádherný biskupský palác, nejspíš s nadějí, že přiměje svého nástupce, aby zde zůstal. Renovoval i několik dalších kostelů, mezi nimi kostel Santa Maria in Campo ve Florencii (tento kostel patřil biskupství ve Fiesole). Zvláštní péči věnoval kostelu ve Figline Valdarno; zde si přál mít místnost pro sebe, kam by se tu a tam mohl uchýlit, neboť to bylo v odlehlé části jeho diecéze, daleko od Fiesole. 1. července 1368 posvětil hlavní oltář kostela benediktínského opatství ve Fiesole a 25. března příštího roku tamtéž oltář Naší Paní. Založil klášter sester, který byl později přeložen do Florencie a jmenoval se klášter poustevnic Santa Maria del Fiore. Karmelitánskému konventu ve Florencii věnoval 24 svazky, pojednávající o různých tématech. Poslední záznam psaný jeho rukou je z 29. prosince 1373, devět dní před jeho smrtí; jde o dar bohatě zdobeného ornátu katedrální kapitule.
Máme zachována svědectví také o jeho úsilí o smír. Duchovní a bohatí obchodníci z Florencie a Fiesole, vlivní občané z měst Prato, Pistoria a dalších se na něj obraceli jako na nestranného a neúplatného arbitra. Ne tak dobře je zdokumentována mise usilující o smír v Bologni, kterou jej údajně pověřil papež, když mu bylo město opětovně podřízeno, a která byla namířena proti intrikám Viscontů z Milána. Někteří historikové mají za to, že zde došlo k záměně s historicky dobře doloženou misí jiného karmelitána, sv. Petra Tomáše, z roku 1364.
Ondřej Corsini zemřel 6. ledna 1374 (podle florentského kalendáře 1373) a svatořečen byl 29. dubna 1629 papežem Urbanem VIII. Jeho tělo je uloženo pod oltářem v jemu zasvěcené kapli karmelitánského kostela ve Florencii. V římské lateránské basilice mu roku 1734 zasvětil nově zbudovanou kapli svého rodu papež Klement XII. (Corsini). Svátek sv. Ondřeje Corsini slavíme na Karmelu 9. ledna.
O Ondřejovi se píše, že si ho rodiče vyprosili od Boha a slíbili, že ho zasvětí Panně Marii. Jeho matce, když byla v požehnaném stavu, se zdálo ve snu, že porodila vlka, který přiběhl ke karmelitánskému klášteru a u vchodu kostela se proměnil v beránka. Tento matčin sen se naplnil tak, že Ondřej žil v mládí nevázaným způsobem života, ale když se dověděl, že je zasvěcen Panně Marii a o matčině snu, vstoupil ke karmelitánům. Proto se v ikonografii často zobrazuje s beránkem u nohou.
(1) Doslova „mitře".
(Podle St. Andrew Corsini... a dalších pramenů zpracoval: Norbert Žuška, OCarm.)
Převzato z webu karmel.cz.
