Sv. Ignác Antiochijský (+110 cca), syrský biskup, jak se sám nazval ve svém listě Římanům, se narodil v polovině 1. století v Sýrii.


 

Byl žákem apoštola Jana a po sv. apoštolu Petrovi a sv. Evodiovi třetím biskupem v syrské Antiochii, po Římě a egyptské Alexandrii, tehdy třetím největším městě. V Antiochii již za apoštolských dob vznikla kvetoucí křesťanská obec a právě zde se Kristovým učedníkům začalo poprvé říkat křesťané Za vlády císaře Trajána (98-117) byl zatčen a odsouzen, aby byl v Římě předhozen v amfiteátru šelmám. Cestou poslal sedm dopisů: Efesanům, Magnesijským, Tralským, Římanům, Filadelfanům, Smyrňanům a Polykarpovi. Zrcadlí se v nich jeho touha po mučednictví a život církve na počátku 2. století. Varuje před gnostickými bludy, vybízí k zachování jednoty pod vedením biskupů. Jako první používá o církvi označení „katolická“ a římskou církevní obec označuje jako „předsedkyni sboru lásky“. V Sýrii se jeho památka slaví už od 4. století 17. října. Zbytky jeho kostí poslali římští křesťané do Antiochie a odtud byly před nájezdy Peršanů a Saracénů znovu převezeny do Říma a uloženy v bazilice sv. Klementa.

Ve svých dopisech sice nepojednává výslovně o modlitbě, ale listy jsou plné narážek na modlitbu. Jedná se většinou o modlitbu přímluvnou, ve které se sám přimlouvá za jednotlivce (srov. Ef. I,3-II,1) nebo celé křesťanské obce (srov. Tral I,1; Fil VI,3), kterým píše. Na několika místech o přímluvu sám prosí, aby splnil svoje poslání a touhu svého srdce, stát se čistým Kristovým chlebem: „Vroucně proste Krista, aby zuby zvířat ze mne připravily Boží oběť“ (Řím IV,2). A na jiných místech: „Doufám, že na vaši modlitbu se dočkám boje se zvěří a stanu se tak opravdovým učedníkem“ (Ef I,2). „Modlete se za mne. Potřebuji vaši lásku, abych byl hoden údělu, po němž toužím, a nebyl zavržen“ (Tral XII,3). „Modlím se, aby mi byla dána milost na vaši modlitbu dosáhnout Boha“ (Smyr XI,1).

Ve svých listech častokrát povzbuzuje k jednotě ve společenství a zdůrazňuje sílu společné modlitby: „Mé okovy, které nosím pro Ježíše Krista vás prosí: Buďte svorní a modlete se společně“ (Tral XII,2). Zajímavá je jeho zmínka o síle křesťanské modlitby, konané ve společenství s biskupem kolem oltáře: „Má-li totiž takovou moc modlitba jednoho či dvou lidí, čím spíše modlitba biskupa s celou křesťanskou obcí. Kdo nepřichází do shromáždění, pohrdá jím a tím se již odsoudil“ (Ef V,2-3). Tato moc modlitby spojené s účastí na eucharistii se projevuje také v boji proti Zlému: „Snažte se co nejčastěji se scházet k eucharistii. když se častěji scházíte, ničíte satanovy síly. Jednotlivá vaše modlitba ničí jeho zhoubnost“ (Ef XIII,1).

Ve svých povzbuzeních vyzývá k modlitbě za celé obce (srov. Tral XIII,1; Řím IX,1) i za jednotlivce: „Modlete se stále i za druhé. U nich je naděje na obrácení, že i oni mohou dosáhnout Boha“ (Ef X,1). Křesťané se mají modlit i za ty, se kterými se raději nemají vůbec stýkat: “Modlete se za jejich obrácení, které je obtížné“ (Smyr IV,1). Svého spolubratra Polykarpa, biskupa ve Smyrně, povzbuzuje slovy: „Modli se neustále. Pros, aby se ti dostalo ještě více moudrosti. Buď stále na stráži“  (Pol I,3).