Není to tak často, aby se svátek Svaté rodiny překrýval se svátkem Mláďátek. Oba jsou zařazeny do vánoční doby a nesou v sobě část společného poselství.
Tento zvláštní souběh obou svátků mne vedl k zamyšlení, jak to dnes u nás vypadá na jedné straně s rodinou a na straně druhé s problémem týraných a násilně zabitých dětí.
V letošním vánočním poselství na Svatopetrském náměstí papež František vyjádřil své znepokojení nad dětmi, kterým se nedostalo velkodušné rodičovské lásky a byly pohřbeny v egoismu kultury, která nemiluje život. Mluvil o slzách Dítěte Ježíše, které se mísí se slzami dětí zabitých ve válečných konfliktech současnosti nebo ještě před jejich narozením. Nebál se přitom mluvit o nynějších Herodech, kteří to způsobují. Možná, že když jsme to slyšeli, nám ani nedošlo, že zmíněný problém se nás týká velmi osobně.
Žijeme ve státě, ve kterém se za posledních dvacet let nemohlo narodit milion dětí, protože byly utraceny již v lůně svých matek (každý den to je 70 dětí). Je to alarmující. Příčin je určitě mnoho. Existují jistě ekonomické důvody. Ve srovnání s dobou totality ekonomická podpora rodiny s dětmi výrazně poklesla. Ve srovnání ostatními zeměmi planety však stále patříme k těm nejbohatším státům světa. Hlavní důvod je tedy ještě někde jinde. Žijeme v konzumní společnosti, kde za jednu z největších hodnot je považován blahobyt a pohodí, kde lidé upřednostňují „mít“ před „být“. Chceme se prostě mít dobře, a to teď hned a co nejrychleji.
Dříve se říkávalo, že rodina je základ společnosti, státu a z hlediska víry také základ církve. Rodina je opravdu nenahraditelná. Prožívané vzájemné vztahy, včetně mezigeneračních, nejvíce formují každého člověka a nenápadně upozorňují na důležitost jiných hodnot, než je konzum. Přesto u nás vyrůstá zhruba čtvrtina dětí v neúplných rodinách a téměř čtyřicet procent otců neplatí výživné na své děti. Vysoké procento mladých lidí se rozhoduje už dopředu, že se nebudou ženit či vdávat, že nebudou mít děti, a soustředí se pouze na společné užívání si, popř. na svou práci.
Vztahy v rodině silně narušuje trend úzce související s falešným pojetím individualismu, který se vykládá jako nezadatelné právo jedince na seberealizaci, prosazení sebe sama a svých vlastních zájmů na úkor druhých. Tento individualismus je vlastně projevem sobectví, které ničí všechny lidské vztahy, rodiny, církev i společnost. Proto je tak důležité, abychom z očí neztratili Boží záměr s rodinou, s člověkem a jeho posláním ve světě. Nejde jen o zachování modelu tradiční rodiny, který se mnozí snaží úplně vytěsnit, ale především o to, abychom se vrátili k Bohu a začali ho poslouchat, jinak zničíme vše, co se zničit dá, včetně toho nejvzácnějšího.
V kořeni nedocenění rodiny, nedostatku lásky a zabíjení nevinných dětí je pravděpodobně stejný společný jmenovatel - lidské sobectví. A nejen to. Je to odklon od Boha, který jediný je zdrojem pravé lásky a dárcem života. Celospolečenský dopad kultury egoismu a smrti na nás a na naše rodiny nemůžeme změnit vlastní silou. Je třeba uznat svou slabost a také podíl své viny na tom, jak to dnes ve společnosti a v církvi, ve které žijeme, vypadá. A pak se znovu otevřít moci lásky, která přišla na svět v bezbranném dítěti. Zakusíme-li na sobě osvobozující a útěšnou sílu Boží lásky a něžnosti, máme velikou naději, že se i my staneme lidmi, skrze které bude moci Bůh měnit i naši společnost.
