Víra není pouhým kulturním dědictvím. Je neustálým aktem milosti Boha, který člověka volá, právě tak jako aktem lidské svobody, která může Boží volání přijmout, nebo také nepřijmout.
Přestože nikdo z nás nemůže dát odpověď namísto druhého, jsou křesťanští rodiče povoláni vydávat věrohodné svědectví své víry a křesťanské naděje. Mají jednat tak, aby Boží volání a radostná zvěst Kristova dospěly k jejich dětem v té největší zřejmosti a opravdovosti. Během let musí být tento Boží dar, který rodiče svým maličkým pomohli poznat, také s moudrostí a něhou pěstován, aby v nich rostla schopnost rozlišovat. Neustálým svědectvím manželské lásky rodičů, prožívaným a prostoupeným vírou, a s citlivou podporou křesťanského společenství se dětem usnadňuje osobní přístup k samotnému daru víry – jejich prostřednictvím pak odhalují hluboký smysl vlastní existence a cítí se přijímány. Křesťanská rodina předává víru tehdy, když rodiče učí děti modlit se a modlí se spolu s nimi.
Z homilie papeže Benedikta XVI. při mši svaté na Světovém setkání rodin (Valencie, 9.července 2006)
Převzato z knihy O víře, naději a lásce.
