Chtěl jsem se zeptat, jaký je rozdíl mezi ezoterikou a okultismem, a proč je z vašeho pohledu vše, co s tím souvisí, pro věřícího křesťana nepřijatelné. Mohou mít na křesťana vliv nějaké ezoterické nebo okultní praktiky, když se k nim dostane nedopatřením?
Okultismus je pro nás nebezpečný především tím, že odvádí od Boha, jediného pramene života. Kontaktem s okultismem a jeho praktikováním se člověk otevírá temným silám, které ničí Boží život v nás i naše poslání. Tím největším nebezpečím je pak ztráta věčného života, kterou každý svou účastí na okultních praktikách riskuje.
Už dávno minula doba, kdy lidé hledali odpověď na to, co je dobré a co zlé, u Boha nebo v církvi. Posun mentality způsobil takovou změnu, že i slovo hřích, které mělo celá staletí, a to nejen v křesťanství, zcela negativní obsah a kdy s hříchem každý rozumný člověk nechtěl mít nic společného, se stalo něčím neškodným nebo dokonce lákavým. Zatímco hřešit dříve bylo všeobecně považováno za něco zvrhlého a škodlivého člověku i společnosti, dnes je to spíše projev normality. Ba ještě více. Přívlastek hříšný spíše evokuje něco zábavného, kvalitního, šťavnatého, něco, co jistě nesmíme nechat ujít.
Jakékoli praktikování okultismu je z teologického hlediska hříchem proti 1. přikázání a uvaluje na člověka kletbu, vztahující se dokonce i na další generace: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ (Ex 20, 2-6). Bůh je jediný pramen života, proto Písmo mluvo o Boží žárlivosti na jeho obraz v nás.
Slovo „okultismus“ pochází z latinského „occultus“ (tajný, skrytý, utajený) a používá se od konce 19. století jako souhrnný výraz pro všechna učení a praktiky, týkající se tajných nauk a nadsmyslových jevů způsobených temnými silami. Představuje duchovní nauku („vědu“) spojenou se zvláštními schopnostmi, ve kterých lidé hledají buď poznání nebo moc z jiného zdroje než z Boha, a to tam, kde takové poznání nebo moc může pocházet pouze od Boha. Jde o tajnou nebo skrytou nauku, která se zabývá nadsmyslovými jevy, jež nelze vědecky vysvětlit. Každá okultistická nauka vychází z přesvědčení, že ve světě kromě racionálně poznaných sil existují ještě jiné neznámé síly, se kterými člověk může nějakým způsobem zacházet a je ovládat pomocí magie nebo tajné praktiky, a tak dosáhnout nadvlády nad lidmi nebo věcmi. Takovými praktikami za účelem tajného poznání nebo moci se lidé otevírají působení zlých duchů, i když si to neuvědomují a často mají pocit, že nedělají nic špatného. Každá doba i kultura má své různé formy okultních praktik, které se díky současnému trendu náboženského synkretismu stále více propojují a vzájemně doplňují.
Teoretickým základem pro okultismus je ezoterismus (z řeckého „esoteros“ – uzavřený, vnitřní, vyhrazený několika jedincům). Ezoterické učení je určeno zasvěcencům a uzavřeným skupinám. Zavazuje k uchování tajemství. Ezoterismus navazuje na různá gnostická učení všech dob a v praxi se uskutečňuje magií skrze zvláštní rituály nebo praktiky. Tyto okultní praktiky se tedy vykládají na základě zákonů ezoterismu. Okultismus je pak praktické dotažení ezoterismu nebo gnostického učení. Výraz ezoterika je v současnosti používán ve stejném smyslu jako magie a okultismus.
Tímto tajným učením spojeným s rituály chtějí moderní okultisté uskutečnit tzv. transformaci vědomí, která má za následek proměnu člověka v duchovní nebo kosmickou bytost. K tomu čerpají energii z přírody nebo z kosmu. Nic z této praxe však není možné uchopit vědecky, i když se mnozí na vědu odvolávají a snaží se své učení vykládat vědeckými termíny. Pro ně samotné je to „okultní“ vědou ve vlastním slova smyslu a rozšířením vědeckého poznání. Ve skutečnosti jde o jakýsi druh víry v tajemné nauky, které však nejsou zjeveny Bohem. V ezoterice je bůh universální a neosobní silou, která je vnímána jako čistá energie a proniká vše stvořené.
Dnes se ezoterika stala masovým jevem a náhražkou náboženství, rafinovaným útěkem od reálných problémů. Ezoterické poznání je svým způsobem věroučný systém. Náboženské i vědecké poznání je nahrazeno „vyšší moudrostí“, která je získána mimosmyslovým, intuitivním poznáním. Duchovní učitelé a mistři tajných nauk předávají toto poznání pomocí rituálů a okultních technik. Pro splynutí s božskou energií se používají různé druhy meditací, často odvozených z východních meditačních technik. Cílem je získání „vyššího vědomí“ neboli osvícení, dosažení transformace a souladu s božskou kosmickou energií.
V moderní ezoterice vše začíná a končí energií. Dělení energie na dobrou a špatnou propůjčuje tomuto pojmu jakousi morální hodnotu. Také bůh v ezoterice ztělesňuje jen čistou energii, která údajně proniká celým vesmírem a každou bytostí. Tento bůh je neosobní a universální síla, působící ve všem. Člověk proniknutý touto energií se stává sám bohem.
Spirituálního vyvážení se dosahuje vyvažováním energie mezi póly. Díky vyvažování energie dochází k uzdravení a k propojení s celým kosmem. Všechny věci jsou navzájem propojeny a jsou na sobě závislé, proto musí být i celistvě (holisticky) přijímány a posuzovány. Každý jedinec si musí uvědomit, že je součástí kosmu. Víra v energetickou transformaci v souladu s celým kosmem je součástí náboženského konceptu sebezbožštění a sebespasení bez Boha.
Všechny křesťanské církve považují jakékoli formy okultismu za hříšné a škodící člověku na jeho životní cestě. Písmo svaté Starého i Nového zákona v tomto mluví zcela jasně, stejně jako církevní otcové. Jasné slovo k této problematice vyslovila také katolická církev ve svém posledním katechismu. Z řečeného vyplývá, že účast na jakékoli praktice okultismu nebo ezoteriky je pro věřícího křesťana nepřijatelná. Bohužel i nevědomá účast na těchto praktikách může člověka negativně ovlivnit, proto je třeba s touto oblastí neexperimentovat a naivně se nedomnívat, že se nám nic nemůže stát. V tomto směru opatrnosti nikdy nezbývá. Boží nepřítel, který se za tím skrývá, hledá jen skulinu, jak nás napadnout (srov. 1Petr 5,8).
