Katecheze papeže Františka na květnové generální audienci na nám. sv. Petra
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V našem cyklu katechezí o křesťanské naději dnes pohlédneme na Marii, Matku naděje. Maria na cestě svého mateřství prošla více než jednou nocí. Již od prvního okamžiku, kdy se objevuje v evangeliích, je jako by postavou z nějakého dramatu.
Nebylo snadné přitakat andělovu zvěstování, a přece tato žena v rozpuku mládí odvážně odpovídá, aniž by znala úděl, který ji čeká. Maria se v oné chvíli jeví jako jedna z mnoha matek našeho světa, odvážných až do krajnosti, má-li přijmout příběh nového, rodícího se člověka do svého lůna.
Ono přitakání je prvním krokem z dlouhého výčtu projevů poslušnosti, mnohočetné poslušnosti provázející ji na cestě mateřství. Maria se tak v evangeliích jeví jako tichá žena, která nezřídka nerozumí všemu, co se kolem děje, ale která každé slovo a každou událost rozvažuje ve svém srdci.
V této ochotě se krásně rýsuje Mariina psychologie. Není ženou, která upadá do deprese před životními nejistotami, zejména když se zdá, že nic neprobíhá tak, jak má. Není ani ženou, která by se násilím vzpouzela a stavěla se proti životnímu údělu, který se nezřídka tváří nevraživě. Nezapomínejte, že mezi nadějí a nasloucháním je vždycky velká spojitost a právě Maria je ženou, která naslouchá, přijímá život, jak se dává, tedy s jeho šťastnými dny, ale také s jeho tragédiemi, které bychom si nikdy nepřáli. Až k vrcholné Mariině noci, kdy je Její Syn přibit na dřevo kříže.
Až do onoho dne Maria ve sledu evangelních událostí téměř nevystupuje. Svatopisci naznačují, že postupně ustupuje ze scény a odmlčuje se ve vztahu k tajemství Syna, který je poslušen Otci. Maria se však objevuje znovu právě v tomto ústředním okamžiku, když se velká většina přátel ze strachu rozutekla. Matky nezrazují, a v souvislosti s oním okamžikem u paty kříže nemůže nikdo z nás říci, které utrpení bylo krutější. Zda utrpení nevinného muže, který umírá popravou na kříži, anebo agónie matky, která provází poslední okamžiky života svého syna. Evangelia jsou lakonická a krajně diskrétní. Matčinu přítomnost opisují jednoduchým slovesem: „stála“ (Jan 19,25). Stála tam. Neříkají nic o jejích hnutích, zda plakala či neplakala, ani zmínka, která by popisovala její bolest: do těchto podrobností se pak pustila představivost básníků a malířů, kteří nám zanechali obrazy a opisy v dějinách umění a literatury. Evangelia však o Marii říkají pouze to, že „tam stála“, byla zkrátka v tomto strašlivém a krutém momentu tam. Tato mladá nazaretská žena, nyní, po letech s již prošedlými vlasy, znovu zápasí s Bohem, který má být pouze objímán, a s životem, který dospěl na práh té nejneproniknutelnější tmy. Maria „stála“ v té nejneprostupnější tmě. Neodešla. Maria je tam, věrně přítomna pokaždé, kdy je třeba držet rozžatou svíci na ponurém a mlhavém místě. Ani ona nezná úděl vzkříšení, které v onom okamžiku její Syn naplňoval pro nás všechny. Je tam kvůli věrnosti plánu Boha, za jehož služebnici se prohlásila prvního dne svého povolání, ale také kvůli instinktu, ve kterém každá matka jednoduše trpí pokaždé, když prochází nějakým utrpením její syn. Utrpení matek! Všichni jsme poznali silné ženy, které čelily utrpení svých dětí!
První den církve nacházíme ji – Matku naděje – uprostřed onoho společenství učedníků, kteří jsou tolik křehcí. Jeden zapřel, mnozí utekli, všichni měli strach (srov. Sk 1,14). Ona tam však jednoduše stála tím nejnormálnějším způsobem, jako by to bylo něco zcela přirozeného: v prvotní církvi prostoupené světlem Zmrtvýchvstání, ale také otřesy prvních kroků, které měla církev ve světě učinit.
Proto ji všichni máme rádi jako Matku. Nejsme sirotci, máme v nebi matku, která je svatou Matkou Boží. Učí nás totiž ctnosti čekání i tehdy, zdá-li se, že všechno postrádá smysl. Neustále důvěřuje mystériu Boha i tehdy, zdá-li se, že Bůh je vinou zla tohoto světa zahalován. Maria, Matka, kterou Ježíš daroval nám všem, kéž je nám oporou na cestě a stále promlouvá k našemu srdci: „Vstaň! Pohleď vpřed, pohleď k obzoru“, neboť Ona je Matkou naděje.
Převzato z webu radiovaticana.cz.
.
