Maria se narodila do kultury naděje, mezi tzv. chudé Páně (anawim), jakými byli Alžběta a Zachariáš nebo starší proroci Simeon a Anna v chrámě. Zachariášovo kantikum dýchá spiritualitou naděje (srov. Lk 1,68-79). Simeon byl zbožný muž, „vyhlížející potěšení Izraele“ (Lk 2,25). Anna promlouvala ke všem chudým v chrámě, „ke všem těm, kdo očekávali vykoupení Izraele“ (Lk 2,38). Jsou příkladem pravých Izraelitů, kteří doufají v Pána.
Chci mluvit o Marii jako o ikoně naděje. Ikona je posvátný obraz, jehož prostřednictvím se dostáváme do kontaktu se svatým. Maria je zdrojem naděje. V modlitbě z konce 11. století se církev modlí: „Zdrávas královno, živote, sladkosti a naděje naše!“ Podíváme se tedy na Mariin život a poslání, abychom pochopili, v čem spočívá naděje; vzhlédneme k ní oslavené jakožto k naší matce, sestře, přítelkyni a průvodkyni, aby nás uvedla do hluboké zkušenosti naděje.
Čtyři otázky ohledně naděje
Musíme si ohledně naděje položit čtyři otázky. Při odpovídání na ně budeme hledět na Marii. Jedná se nám nyní o naději jako teologální ctnost, vlitou nám při křtu spolu s láskou a vírou. Otázky můžeme shrnout do čtyř slov: Kdo? Co? Proč? Jak?
1. Kdo má naději? Naděje je ctnost, která patří všem, kdo ještě nedosáhli toho, co potřebují. Naděje patří všem lidem na zemi a v jistém smyslu i těm v očistci. Začněme úvahou nad Zvěstováním: naše rozjímání o Marii musí začít právě tady a sem se musí neustále vracet. Bůh sliboval svému lidu vysvobození. Čekání bylo dlouhé, protože lidstvo se učilo jen pomalu, že spása přichází jenom od Hospodina. Vyvolený národ se učil skrze svá selhání, že má vkládat naději pouze v Hospodina. Hospodin se mohl k lidu přiblížit, až byli zformováni tzv. anawim. Sv. Bernard líčí, jak celé lidstvo čeká na Mariino ANO: „Slyšela jsi, Panno, že počneš a porodíš Syna. Slyšela jsi, že se to nestane prostřednictvím člověka, nýbrž prostřednictvím Ducha svatého. Anděl očekává odpověď… I my, ó Paní, očekáváme slovo slitování… Budeme vysvobozeni hned, budeš-li souhlasit… Proč se zdráháš? Proč se chvěješ? Věř, promluv a přijmi! Nechť pokora nabere odvahu, ostýchavost důvěru… Otevři, blahoslavená Panno, srdce víře, ústa vyznání, lůno Stvořiteli. Hle, ten, po němž touží všechny národy, klepe venku na dveře…“ (2. čtení z Denní modlitby církve 20. prosince) Církev je i dnes ve vážné potřebě. Každý z nás je slabý a potřebuje milost a Boží lásku. Maria říká ANO jménem církve i naším jménem a její ANO se stává modelem naší naděje.
2. V co máme naději? Laťka nemůže být posazena výše: doufáme v to, co je naprosto mimo naše možnosti a může nám být dáno jenom od Boha. Naděje se týká dobra, které postrádáme a které očekáváme v budoucnosti, kterého je obtížné dosáhnout, obtížné ale možné. Doufáme ve spasení, v obdržení Boží milosti, máme naději v odpuštění hříchů. Maria doufá ve spasení svého lidu, jak říká v Magnificat, „jak slíbil našim otcům“ (Lk 1,55).
3. Proč bychom měli mít naději? Základem naší naděje je Boží moc a Boží láska, jeho milosrdenství a věrnost. Všechno tohle je důležité. Víme, že Bůh je všemohoucí. Ale naše naděje nemůže být založena pouze na tom, nýbrž na jeho vůli a jeho touhách, které jsou výrazem jeho lásky, milosrdenství a věrnosti. Svou naději tedy zakládáme nejen na tom, že nás Bůh může spasit, ale že on to také chce učinit; nejenže to slíbil, ale už také prokázal, že je svému zaslíbení věrný. Chudí Páně ve Starém zákoně stavěli svou naději na konkrétní zkušenosti. Modlitba Izraelitů je často oslavou velkých věcí minulosti, která vyústí v naléhavou prosbu a končí jako díkůčinění za očekávané požehnání.
Nejkrásnějším příkladem této naděje Izraele je Mariino Magnificat:
„…jeho milosrdenství od pokolení do pokolení
k těm, kdo se ho bojí.
Prokázal sílu svým ramenem,
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;
vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté poslal pryč s prázdnou.
Ujal se svého služebníka Izraele,
pamětliv svého milosrdenství,
jež slíbil našim otcům,
Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“ (Lk 1,50-55)
Mariina naděje byla posílena andělem, který jí řekl, že její příbuzná pokročilého věku čeká dítě, a připomněl jí starozákonní text, že „u Boha není nic nemožné“ (Gn 18,14). Takže hlavním základem naděje je Boží moc, Boží láska, milosrdenství a věrnost. Druhou stránkou důvěry v Boha je vědomí naší slabosti. Maria říká, že Bůh „shlédl na svou nepatrnou služebnici“ (Lk 1,48). Slovo „nepatrná“ (tapeinos) je v originále velice silné, znamená stav ponížení, pokoření, téměř nemilosti. Maria ví, že sama o sobě je před Bohem ničím; nemá nic, co by nebylo Božím darem; nemůže dělat nic, jedině jeho mocí. Raduje se z této slabosti. Právě proto, že je tak nepatrná, tak slabá, tak bezmocná, protože nemá nic, může triumfálně tvrdit: „od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48).
My jsme v minulosti mívali sklon oslavovat velikost a nádheru církve. První vatikánský koncil v roce 1870 například učil o církvi: „A navíc, Církev je sama sobě důvodem věrohodnosti, pro své úžasné rozšiřování se, pro svou vynikající svatost a nevyčerpatelnou plodnost ve všem dobrém díle, pro svou katolickou jednotu a nepřekonatelnou stabilitu…“ (Dei Filius,4, in DS 3013)
Je pravda, že církev je krásná a svatá, ale to není všechno: církev je rovněž slabá a hříšná, ve svých dětech je zdrojem skandálů. Díváme-li se na slávu církve, měli bychom být povzbuzeni k obdivu a díkůčinění. Ale nadějí církve není její síla, ale její slabost. A totéž platí v našich životech: pravou základnou naší naděje není naše křehká ctnost anebo dobré skutky: nejjistějším základem naděje je naše slabost. Krásně to vyjadřuje apoštol Pavel: „…byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“
A potom Pavel triumfálně prohlašuje: „A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Kor 12,7-10)
Tento dramatický text nám nabízí zcela nový způsob pohledu na sebe i na církev. Maria nás upozornila na pravý zdroj naší naděje: je to Boží moc – a její postoj pokory. Už v příběhu o Gedeonovi v sedmé kapitole knihy Soudců vidíme, že máme-li vlastní zdroje, Bůh nás nechá, ať si věci zařídíme sami. Samozřejmě, že selžeme. Pouze tehdy, když jsme opravdu slabí, nemáme-li vlastní zdroje a když svou slabost uznáme, jen tehdy můžeme spolehnout se cele na Pána.
Jsme tedy pozváni podívat se na církev novým pohledem. Namísto abychom se snažili zakrývat její slabost, měli bychom se jí spíše chlubit. Každé nové znamení její bezmoci, každý nový skandál, každý nové poznání neúspěchu by se měly stát základem naší naděje. Naše důvěra v budoucnost církve je založena na skutečnosti, že církev je postavena na Skále, na zaslíbení Kristově, že on bude vždycky s ní (Mt 28,20). Právě proto, že církev je slabá, můžeme jásat a vzývat Boží moc, aby ji zastínila.
A podobně i v našich životech: naše naděje stojí na pevném základě, jestliže konečně uznáme, že sami v sobě jsme bezmocní.
Z časopisu Carmel in the World
vybrala a z angličtiny přeložila Katka Lachmanová.
Česky publikováno v časopisu Karmel 1/2001
Převzato s laskavým svolením
Zdroj: bosekarmelitky.cz
