Inspirace pro náš duchovní život
Dne 2. dubna letošního roku jsme oslavili 450. výročí narození svaté Marie Magdalény de’ Pazzi, florentské karmelitky (původní nereformované větve, O. Carm.), světice a mystičky. Tím jsme zároveň na Karmelu zahájili její jubilejní rok – rok, s nímž je spojena možnost získat v karmelitánských kostelích a kaplích plnomocné odpustky; rok, který potrvá až do 25. května 2017 (kdy si připomeneme 410. výročí její smrti).
Chtěl bych vám jednak přiblížit Mariin život a přitom také její osobní charisma, neboť ve srovnání se svou španělskou současnicí – o 51 let starší Terezií z Avily – nebo ve srovnání s Terezií z Lisieux či s Alžbětou od Nejsvětější Trojice je poměrně málo známá.
Také se chci pokusit o jakousi aktualizaci pro nás a pro náš duchovní život. Marie Magdaléna je světicí, s níž si člověk nemusí hned vědět rady. Světicí, kterou rozhodně nelze napodobit v tom, jak ona prožívala svůj život s Bohem. A to nejen kvůli odlišnému historickému kontextu, ale především proto, že byla opravdu mimořádně mysticky obdarována. My svůj život víry prožíváme zpravidla jinak. Určitě ale platí, že i když ne všichni křesťané (a ani ne všichni světci, vzpomeňme třeba Terezii z Lisieux) jsou povoláni k tomu stát se mystiky, tak každý, kdo chce, může čerpat ze zkušenosti mystiků, aby jí oživoval a prohluboval svou víru. V tomto smyslu není žádný autentický mystik mystikem sám pro sebe, ale pro druhé.
Původ
Marie Magdaléna se narodila 2. dubna roku 1566 ve Florencii rodičům Marii a Kamilovi a při křtu dostala jméno Kateřina. Florentský rod de’ Pazzi patřil ve městě k nejstarším a nejváženějším. Rodiče byli nejenom velmi zbožní, ale i nábožensky vzdělaní lidé, o rodinu duchovně pečovali florentští jezuité. V tomto prostředí si malá Kateřina přirozeně osvojuje citlivost pro náboženské a duchovní věci: „Mami, ty voníš Ježíšem!“ říkávala mamince, která šla od svatého přijímání. Od devíti let (poučena rodinným zpovědníkem) praktikuje rozjímavou modlitbu, v desíti (o slavnosti Zvěstování Páně roku 1576) poprvé přistupuje ke svatému přijímání a o pouhé tři týdny později (na Zelený čtvrtek) skládá – na celý život – slib panenství. Když jako dvanáctiletá rozjímá nad Atanášovým vyznáním víry (významné místo tu zaujímá pravda o Nejsvětější Trojici), prožije v maminčině přítomnosti první extázi. Další, velmi silná extáze přichází o dva roky později o slavnosti Nanebevstoupení Páně. Tou dobou Kateřina pobývá v klášteře maltézských sester, kam byla rodiči poslána na vychování a kde se o ni stará její teta-řeholnice. Ačkoliv v tomto domě patrně pokulhával společný život i samotné dodržování řehole, dozrává v Kateřině touha i povolání stát se též řeholnicí. Zvažuje vstup ke florentským dominikánkám nebo kapucínkám, které ji oslovily přísnou klauzurou a chudobou. Nakonec však volí karmelitánský klášter Panny Marie Andělské (Santa Maria degli Angeli), kde se kladl velký důraz na společný život a hlavně, hlavně zde měly sestry privilegium přijímat eucharistii každý den. Sem tedy – již, či teprve, šestnáctiletá – vstupuje 27. listopadu roku 1582 a 30. ledna roku 1583 přijímá řeholní oděv a jméno Marie Magdaléna.
V klášteře
O Mariině velké vnitřní zralosti, s níž do kláštera vstupuje, výmluvně svědčí její vztah k modlitbě. V době, kdy žila u maltézských sester, rozjímala minimálně dvě hodiny denně, často se však její rozjímání protáhlo i na dvojnásobek. V klášteře karmelitek naproti tomu bylo pro rozjímavou modlitbu vyčleněno pouhých 20-30 minut ráno a 15 minut večer, a sice jako tiché doznívání liturgie (mše svaté, breviáře). Když byla ještě před obláčkou dotázána, zda tím nebude trpět, odpověděla: „Myslím, že všechny činnosti, které se v řádu vykonávají, jsou neustálou modlitbou, protože jsou všechny vykonávané z poslušnosti.“ Vidíme, že modlitba – i ta dlouhá, čtyřhodinová – pro ni nebyla záležitostí jen náklonnosti, ale především poslušnosti. A totéž určitě platí i pro modlitbu naši: naším úkolem není modlit se dlouze, ani modlit se krátce, ale modlit se v poslušnosti, modlit se tak, jak nás Duch k modlitbě vede.
Noviciát Marie prožívá s další spolusestrou, která jej započala o tři měsíce později. Aby mohly skládat sliby společně, rozhodne po roce matka představená, že se termín Mariiných slibů o tři měsíce posune. Marie toto rozhodnutí přijala, nicméně předpověděla, že stejně bude skládat sliby sama. A to se také vyplnilo. Začátkem března 1584 vážně onemocněla. Kašlání krve a úporné bolesti na hrudi byly provázeny vysokými horečkami. Ačkoliv tatínek – se souhlasem převorky – povolal k dceři čtyři největší florentské lékařské kapacity, nemoc se rychle zhoršovala. V obavách o její život jí bylo dovoleno složit sliby dříve, 27. května roku 1584, na nemocničním lůžku, na němž ji přenesli před oltář Panny Marie.
Mystický život
„Sestra smrt“ se však nedostavila, zato začalo pro Marii Magdalénu dnem slibů čtyřicetidenní období intenzivních extází. Každý den po svatém přijímání upadala na dvě až tři hodiny do vytržení. Zakoušela sjednocení s Bohem, mívala vidění, Pán k ní promlouval. Symbolicky prožila výměnu svého a Ježíšova srdce, obdržela neviditelná stigmata. Zpovědník nařídil sestrám, aby všechny tyto projevy zapisovaly. Nejprve kvůli rozlišení, později, když nabyl přesvědčení, že jde o autentické milosti, aby toto bohatství zůstalo zachováno. Marie často promlouvala o složitých teologických otázkách, o tajemství Nejsvětější Trojice. Ta, která měla potíž v chóru správně recitovat latinský breviář, při extázích někdy mluvila jazykem církve – plynule a bezchybně.
Mariiny extáze probíhaly velmi rozmanitými způsoby. Někdy při nich strnula a ztuhla a zůstala nehybná, někdy vypadala jako by spala. Její tvář odrážela téma extatického prožitku, zrcadlila zakoušenou krásu či utrpení. Jednou v zimě prožila extázi tohoto druhu při máchání prádla. Sestry musely nejprve horkou vodou rozpustit led, aby ji – zamrzlou do necek – vyprostily.
Jindy v extatickém vytržení tančila, běhala po klášteře a volala: „Lásko, Lásko, milujte Lásku ... Láska není milována“. Přitom i v místech, kde člověk normálně zvolní – v úzkých klikatých chodbičkách či na schodištích – , se pohybovala nesmírně hbitě a lehce. Když pak mluví o Duchu svatém a říká o Něm: „nehybný, i sám pohyb...“, nemluví ze spekulace, nýbrž ze zkušenosti.
O svátku Marie Magdalény de’ Pazzi se v karmelitánské liturgii čte evangelium o Marii sedící u Ježíšových nohou a Martě, která se stará (Lk 10, 38-42). V Marii Magdaléně se obě sestry nezřídka prolnuly. Někdy při extázi neustala v práci, běžným způsobem pokračovala, a přesto byly pracovní výsledky lepší než za „normálních“ okolností. Spolusestry ji také ale všelijak zkoušely: zavazovaly jí oči nebo zhasínaly světlo, aby se přesvědčily, zda si při práci v extázi nepomáhá přirozeným zrakem. A překvapené shledávaly, že Marie – nevyrušená a nevyrušitelná – pokračuje v malování, vyšívání či jiné ruční práci. Jediný podnět, na který v extázích reagovala, byl hlas představených. Když jí nařídili, aby se vrátila, okamžitě uposlechla.
Vrcholem mystického obdarování Marie Magdalény byl svatodušní oktáv roku 1585, kdy od svatodušní vigilie 8. června po osm dní setrvávala v extázi ve dne v noci, kromě asi dvou hodin denně, kdy se modlila breviář a něco málo snědla. V těchto dnech, vždy kolem „tercie“ (9. hodiny), prožívala různými způsoby a v různých variacích vylití Ducha svatého, proto o Něm může hovořit ze zkušenosti: „A tento Duch, rozdavatel bohatství uloženého v srdci Otcově (...) proniká do duše s takovou jemností, že nebývá ani pozorován... a že jen málo lidí rozezná jeho skutečnou velikost... Mocně i lehce proudí Duch do všech míst, která jsou hotova a připravena jej přijmout. Každé ucho rozeznívá svým opětovným slovem i svým nejhlubším mlčením. Nehybný, i sám pohyb, příbojem lásky všechno proniká.“
Bezprostředně po těchto šťastných dnech „na hoře Tábor“ Marii nastává období těžkého utrpení, období, které ona sama nazývá – podle vyprávění z knihy proroka Daniela – „v jámě lvové“. I nyní prožívá Marie extáze, ale nejsou již pro ni pramenem duchovní útěchy. Jejím údělem propříště budou těžká pokušení k nevěře, k zoufalství, k opuštění řeholního stavu, vyprahlost, utrpení fyzické (nevysvětlitelné nemoci) i duchovní. Pronásledují ji pocity zavržení, pokušení vzít si život. „Ó můj Bože, kde je slunce Tvé milosti? Zdá se, že pro mne zaniklo. Tvá dobrota a láska se mi zcela vzdálily. Jsem opuštěná jako tělo bez končetin, které si nedokáže pomoci. Jsem jako uschlý strom... Nejsem nic než propast zloby. Jsem vinna na všem zlém a na všech hříších, které byly proti Bohu spáchány, takže mnohdy nedokážu pochopit, jak mne Ježíš a lidé mohou na zemi strpět.“
Ježíš Marii na toto období připravoval předem, řekl jí, že „s ní zachází jako matka, která krmí své dítě z vlastních prsou; a když je později odstaví, neznamená to, že přestalo být jejím dítětem a že už je nemiluje; právě naopak, dítě nyní může jednat samostatně!“
Po roce těžkých zkoušek je Marie přizvána k dílu obnovy církve, která se snaží uvést do života reformy vzešlé z tridentského koncilu. Ke konkrétním krokům burcuje papeže Sixta V. i kardinály kurie, když jim v létě roku 1586 diktuje ve vytržení své dopisy. Florentského arcibiskupa Alexandra Medicejského vyzvala, aby ji navštívil. Mimo jiné mu předpověděla (podobně jako Filip Neri), že se stane na kratičký čas papežem (což se skutečně vyplnilo – zůstal v úřadě pouhých 26 dní). Alexandr po návštěvě prohlásil: „Tahle dcera opravdu mluvila v osobě Ducha svatého“.
O Letnicích roku 1590 se její „jáma lvová“ změní opět v pokojné roky. Marie slouží jako sakristánka a podílí se na formaci mladších sester. O pět let později (roku 1595) si vyprošuje od Ježíše „nahé utrpení“, takové, jaké On zakoušel na kříži. Chce se Mu podobat ve všem. Nicméně i následující léta plynou bez výrazných, dramatických zkoušek. V roce 1598 je Marie ustanovena novicmistrovou. Díky novickám, které horlivě zapisují její extáze, ale i úvahy, rady a poučení, se nám dochovalo celých sedm svazků jejích výpovědí. Roku 1604 se Marie stává podpřevorkou a představenou juniorek, ale tyto funkce – stižena tuberkulózou – již prakticky nevykonává. V červenci roku 1604 zažívá poslední extázi a pomalu vstupuje do tříletého období utrpení, které si od Pána vyprošovala. Nadpřirozené prožitky ustávají, Marie ztrácí i přirozenou schopnost meditovat. Tuberkulóza napadne její kosti a vyvolává nesnesitelné bolesti hlavy a zubů.
Smrt
25. května roku 1607 Marie umírá. Jejího zpovědníka zastihne zpráva o Mariině agonii, právě když slouží mši svatou. Vzkazuje jí proto, aby posečkala, až jí bude moci po skončení mše svaté přinést svaté přijímání. Marie na to odpovídá „Benedictus Deus“ (ve smyslu „Bohu díky!“) a umírá poslušně až půl hodiny poté, co od ní zpovědník odešel.
Shrnutí a aktualizace
Kdybychom měli osobnost Marie Magdalény de’ Pazzi stručně charakterizovat, nejvýstižněji bychom ji asi nazvali „mystičkou“; nebo – přesněji – „autentickou křesťanskou mystičkou“, protože to, co zakoušela, co poznávala a o čem vypovídala, to církev rozlišila jako „mimořádný způsob prožívání“ tajemství vykoupení, jak ho chápe, přijímá a věří katolická církev.
Marie Magdaléna jakoby „prožívala všemi smysly“ (vnějšími i vnitřními) to, čeho my se dotýkáme vírou. Tyto prožitky nepřicházely jen „tu a tam“, sporadicky. Přicházely velmi často a trvaly dlouho. Říkalo se o ní, že: „větší dobu pozemské pouti strávila... mimo zemi“, což je asi přehnané, ale přiléhavě to vypovídá o tom, že i mezi mysticky obdarovanými lidmi nějakým způsobem vyčnívá.
K čemu je to dobré, když jsou někteří lidé mysticky obdarováni? Proč se takové věci vůbec dějí? Tak se klidně může ptát racionálně uvažující člověk a křesťan naší doby! Když si kladu podobné otázky, napadá mě několik – jistě ne odpovědí – (spíše) nasměrování.
Nejprve je třeba říci, že Marie Magdaléna byla „dítětem své doby“. Její doba počítala s podobnými prožitky u lidí, kteří se oddali Bohu a v nichž Bůh našel zalíbení. Ba co více: takové prožitky pokládala za potvrzení jejich osobní svatosti (pokud byly rozlišeny jako autentické) a rovněž za potvrzení pravosti jejich poslání.
V tomto ohledu je sympatické, jak se Bůh přizpůsobuje člověku každé doby a kultury. To vidíme už na stránkách Písma! Aby Letnice mohly být apoštoly nahlédnuty jako jeden z vrcholů Ježíšova vykupitelského díla, nestačilo, aby na ně Pán po zmrtvýchvstání dechl a tak jim předal Ducha svatého, byla nutná starozákonní epifanie se všemi „průvodními efekty“, jak to čteme ve Skutcích apoštolů (Sk 2,1-13).
Nepochybně se Pán přizpůsobuje i nám dnes! Každodenně hledá způsob, jak nás oslovit, abychom mohli porozumět a prohlédnout, že je to On, kdo s námi mluví, kdo nás doprovází, kdo nad námi bdí.
Pokud jde o mystický život Marie Magdalény de’ Pazzi, možná nejvýstižnější odpovědí na každé „proč?“ by mohlo být Ježíšovo: „Ano, Otče, tak se Ti zalíbilo“ (srov. Mt 11,26). Bohu se zalíbilo vést Marii touto cestou, a proto byl pro ni právě mystický život „šitý na míru“. Byl výrazem osobní, jedinečné, zároveň až marnotratně se sdílející Boží lásky k ní.
S ohledem na poslání, které jí Bůh svěřil pro nás, šlo o „míru vrchovatou, natřesenou“, o „kalich překypující hojností“, neboť tato přetékající LÁSKA neměla zůstat ukryta v Mariině srdci, neměla zůstat tajemstvím mezi ní a jejím Bohem/Ženichem, ale díky zaznamenaným svědectvím měla být odhalena, takřka „obnažena“ i před námi.
Marie Magdaléna nežila svůj (řeholní) život pro sebe. Nežila ho ani jen pro konvent florentských karmelitek. Žila ho pro církev. Žila ho speciálně pro církev své doby – hovořili jsme o dopisech, v nichž burcovala k obnově všech stavů v tehdejší církvi. Žila (a žije!) ho i pro naši současnou církev, svědčí o tom vyhlášení jubilejního roku u příležitost 450. výročí jejího narození! Její modlitby, utrpení a zkoušky, které za církev obětovala, když žila na zemi, stejně jako její modlitby, přímluvy a klanění proměněné a zesílené vstupem do Božího království patří do kategorie „ovoce, které zůstává“ (srov. Jan 15,16).
Totéž platí i o Mariiných mystických zkušenostech: i ony zůstávají živé a mohou občerstvit a osvěžit náš život víry; mohou pomoci prohloubit a zdůvěrnit můj osobní vztah s Bohem.
Ano, Mariin mystický život nám především SVĚDČÍ O DŮVĚRNOSTI LÁSKY, s níž Bůh přistupuje i k nám; o důvěrnosti lásky, ke které zve i nás – jistě každého jinak, vždyť láska má mnoho podob –, ale bez výjimky každého. „Už vás nenazývám služebníky, ale nazval jsem vás přáteli“ – říká Ježíš (srv. Jan 15,15). Biblická „Píseň písní“ není vyhrazena jen pro určité typy křesťanů, důvěrná láska je údělem všech obyvatel Božího království, bude údělem i naším, bude mým osobním údělem.
Závěrem
Na závěr mi dovolte ocitovat sympatický text právě o důvěrnosti lásky mezi mezi Ježíšem a Marií Magdalénou; lásky, která se vyjadřuje i vzájemným „škádlením“; lásky, která je smělá a která smí být smělá, dokonce netrpělivá, protože jejím jediným cílem je více milovat:
Po svatém přijímání jsem spatřila Ježíše plného lásky; zdálo se, že mě chce škádlit a sladce ke mně promluvil, vedli jsme láskyplný rozhovor: (Řekl:)„Volal jsem tě a tys neodpověděla“ (srv. Pís 5,6). Já na to: „Hledala jsem tě a nenalezla.“
On řekl: „Volal jsem tě, moje holubičko, a ty jsi neodpověděla.“ A já odvětila: „Hledala jsem tě, můj Nejmilejší. Toužila jsem po tobě, můj Nejmilejší. Milovala jsem tě, má Lásko. Hledala jsem tě, hledala, můj Nejmilejší, a nenalezla.“
A má Láska, Ježíš, kterého vždy nazývám svou Láskou, řekl: „Má nevěsto, já tě tak usilovně volal a ty jsi mi neodpověděla!“ A já odvětila: „Já tě tak usilovně hledala a ty ses mi nedal nalézt...!“
Ježíš (...) řekl: „Víš, proč jsi mne nenalezla? Protože jsi nehledala správně.“ A já odpověděla: „Víš, proč jsem ti, má Lásko, neodpověděla? Protože jsi nevolal dost nahlas, abych tě mohla slyšet.“
Ježíš, má Láska, řekl: „Hledej mne správně, má nevěsto, a pak mne nalezneš.“ A já na to: „Volej nahlas a budu tě slyšet.“
(...) Ježíš, řekl: „Ty, ty, má nevěsto, mne musíš hledat.“ Netrpělivá láskou jsem řekla: „(...) ty víš dobře, že jsi řekl, kdo má víc, musí víc dávat. Protože máš víc než já, ty musíš dávat víc. Víš dobře, že jsi mocnější, bohatší a silnější než já, a také víš, že miluješ víc než já. Řekl jsi, že jsi Pravda; jestli jsi takto mluvil, má Lásko, říkal jsi pravdu, a jestli je to pravda, musíš ty něco udělat, protože jsi mocnější a silnější než já; volej na mne tak hlasitě, abych slyšela tvůj hlas.“
Náhle mi řekl: „Pojď, moje holubičko, moje krásko, pojď“ (srov. Pís 2,13). A zcela mne sjednotil se sebou, a takto sjednoceni hovořili jsme spolu v sladkém sdílení jako přítel s přítelem, ovšem nedovedla bych z toho sdělit ani jen to nejmenší...
(Přepis přednášky P. Norberta Žušky, O.Carm., která zazněla na celostátním setkání terciářů Karmelu v červnu 2016 v Kostelním Vydří; redakčně upraveno)
Převzato z webu karmel.cz.
