Mnoho let jsem se téměř každý večer, když jsem se před usnutím svěřovala Bohu, vždy na chvíli ponořila do Ježíšovy modlitby v Getsemanské zahradě; dokonce už tehdy, kdy jsem ještě nebyla mniška.
Bylo mi totiž řečeno, že se tím získává mnoho odpustků. A mám za to, že touto cestou má duše opravdu získala velmi mnoho, neboť jsem začala konat vnitřní modlitbu, aniž bych věděla, co to je. Obvyklý návyk mě přivedl k tomu, že jsem toho nikdy nezanechala, podobně jako jsem se nikdy neopomenula před spaním pokřižovat. (Život 9,4)
Aniž by o tom věděla a nazvala si to tak, Terezie konala vnitřní modlitbu již v době svého dětství a dospívání. Jen tak mimochodem nám líčí, jak byla zvyklá udělat před spaním znamení kříže a zpřítomňovat si zvláště dvě evangelijní události: díky obrazu Krista se samařskou ženou, který měla ve svém pokoji, prosila tak jako ona: „Pane, dej mi tu vodu“; a protože ji tomu druzí naučili, zvykla si každý večer prodlévat, alespoň chvíli, s Pánem v Getsemanské zahradě. I když důvody nebyly kdovíjak zbožné - chtěla si tím získat odpustky přesto jí tato praxe pomohla a mladá dívka tím získala „svatý návyk“, který již nikdy neopustila.
Možná i my nějak praktikujeme modlitbu, aniž bychom si to takto nazvali. Třeba často uvažujeme o určitých tématech. A snad i my máme určité „modlitební návyky“, které opakujeme jen pro utišení svého špatného svědomí, nikoli z touhy po opravdovém setkání s Pánem. Terezie nám ukazuje, že Pán dokáže využít a proměnit všechno.
Převzato z knihy Modlitba s Terezií od Ježíše, kterou vydalo KNA.
