Wilfrid Stinissen (*1927)
Existuje podivná výčitka, která se objevuje vždy, když se začíná mluvit o prožívání přítomného okamžiku. Říkáváme: „Nemohu žít v přítomném okamžiku, protože na to hned zapomenu. Prvních pár minut to ještě nějak jde, ale potom je hned konec." Jenže už sama tato slova prozrazují, že jsme vůbec nepochopili podstatu věci. Zdá se nám, že v budoucnu nebudeme umět žít v přítomném okamžiku. Ale vždyť se to týká nynějška – kdy já píšu a vy čtete.
Naplníme-li to nyní beze zbytku přítomností, začnou se během dne objevovat další a další chvíle, které nás budou zvát a vybízet, abychom do nich vstoupili naplno. Odpovíme-li na ně pokaždé „ano", začnou narůstat geometrickou řadou. Dovolme si přepych nemyslet na budoucnost, hovoříme-li o žití v přítomnosti. To, co se od nás teď žádá, není žít přítomný okamžik po celý zbytek života. Postačí, že to uděláme právě teď. (...)
Každý okamžik je poselstvím, které je třeba brát vážně. Mnozí lidé v životě ničeho nedosáhnou, protože pořád dopouštějí, aby je nejrůznější příležitosti míjely nevyužité. Příležitost je však třeba „chytit za pačesy", okamžik je třeba přijmout, když klepe na dveře. „Ano", takové „ano", které obsahuje celou naši bytost a vyjadřuje naši otevřenost novým nadcházejícím věcem. Děkuji! Hněv a rozčilení jsou neomylnými znameními nepřipravenosti otevřít se poselství daného okamžiku.
Ve chvilce volna otevřu Nový zákon a čtu: „budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle" (Kol 1,12). Žijeme-li přítomný okamžik, nečekáme, až zapomeneme na výzvu svatého Pavla, ale hned začneme děkovat Otci.
Někdo nás požádá: „Modli se za mě." Správná reakce je okamžitě se za něho pomodlit. Tady je třeba hledat řešení problému, se kterým se mnozí potýkají. Pořád se trápí výčitkami svědomí, že někomu slíbili modlitbu, a pak na svůj slib zapomněli. Slibujeme-li někomu, že se za něho pomodlíme, nejmoudřejší je udělat to ihned. Kdo tak žije – bděle a střízlivě –, pravděpodobně zažije okamžiky, v nichž se mu onen člověk bude připomínat: v každém případě to bude nová výzva k modlitbě. Z naší přímluvy za druhé se nikdy nestane systematická záležitost. Tím spíš by měla být vděčným přijímáním výzev přicházejících zvenčí i zevnitř.
Převzato z knihy: Křesťanská hlubinná meditace
Autor: Wilfrid Stinissen OCD
Vydalo: KNA
Převzato z webu www.karmel.cz.
