Tereziánská mystika je podle vlastních Tereziiných slov „mystika modlitby,“ přesněji řečeno „mystika života modlitby“. Klíčové je slovo život, protože do dialogu a přátelského vztahu s Bohem musí vstoupit celá naše existence – polovičatý přístup nemá smysl.
Vrcholnou milostí pro Terezii je „spodobení s Kristem“ v jeho stavu obětního sebedarování za celý svět. Setkat se takto a za tímto účelem s Kristem je smyslem celého mystického putování i jeho jednotlivých fází.
Hřích je nejen závažné porušení Božího zákona, ale také vše, co může člověka od tohoto důvěrného a osobního setkání odvádět: povrchní zábava v letech dospívání i lákadla ve věku plné duchovní zralosti, jakkoli stín hříchu tu není schopen vnímat nikdo jiný než my.
Dobro je naopak každý pokus uhájit toto setkání s Pánem, a proto se hříšník, zápolící mezi hříchem a milostí, musí všemožně snažit tomuto setkání neodporovat (zejména v modlitbě), a to i kdyby se necítil tohoto setkání hoden a zakoušel nepříjemnosti. Modlitba je totiž vždy dobrem – jako dveře otevřené k setkání s Pánem.
Ať už se nacházíme v jakékoli etapě duchovního putování, hlavní problém je umožnit, aby k tomuto setkání, tedy k modlitbě, mohlo dojít. Modlitba je nejen dobrodružství pro obrácenou duši, ale i cesta pro ty, kdo potřebují obrácení.
Modlit se znamená přijmout setkání vlastní bytosti s Bohem. Jakmile jednou přijmeme pozvání, začínáme putování vedoucí k tomuto setkání.
Modlitba zahrnuje hledání, zakoušení, přechod z jednoho stupně na další. Modlitba zapojuje všechny mohutnosti toho, kdo se modlí, uvádí do pohybu všechny její citové a morální síly, aby se člověk zcela otevřel Boží milosti, jež je rozdávána naprosto svobodně.
Protože je modlitba ve své podstatě „setkáním a dialogem“ s Kristem, upřednostňuje všechny možné prameny jeho Slova, od nejposvátnějších a objektivních (Písmo, svědectví tradice, liturgie) po každodenní a nepřímé (včetně toho, jak k nám promlouvají posvátné obrazy a přirozené symboly).
Všechny jevy, k nimž během tohoto setkání a dialogu dochází, jsou potenciálně mystické, protože všechny do jisté míry toto setkání spoluutvářejí.
Je zřejmé, že všechno je milost, protože nikdo není schopen zmocnit se Boha, kdyby se mu nejprve sám Bůh ve své svobodě a dobrotivosti nedaroval. Když se tedy člověk pokouší ze všech sil otevřít tomuto daru setkání, začíná se uskutečňovat proces zbožštění a to je i smysl celých křesťanských dějin.
Na vrchol mystického putování Terezie klade duchovní manželství, v němž se lidská přirozenost na manželský způsob sjednocuje s přirozeností Boží. Toto niterné sjednocení se podobá tomu, jak Panna Maria hostila ve svém lůně Slovo, jemuž dala své tělo.
Přípravou na duchovní manželství je podle Terezie řada mystických jevů (se všemi psychologickými dozvuky), které Bůh dává zakoušet. Jejich cena tkví v tom, na co odkazují a čemu nás učí, nemohou se však stát záminkou pro vlastní nadřazenost a nesmíme na nich stavět.
Terezie ve snaze pomoci svým čtenářům se ve svých textech často zastavuje a popisuje postoje, jež člověk zaujímá v různých fázích svého vztahu k Bohu.
To vše jde však stranou, když Terezie dosáhne svého cíle: úchvatnosti Krista, který se zpřítomňuje ve svém stvoření v celé pravdě. Kristus nás pojímá do sebe, daruje nám svého Ducha, zjevuje nám Otce, svěřuje nás do péče své církve.
Terezie zdůrazňuje důležitost Kristova lidství v každé fázi duchovního putování. Na vrchol tohoto putování klade službu církvi, což bylo označeno za „eklezializaci mystické lásky při budování církve“. A v tom také nejspíš tkví hlavní a rozhodující přínos Terezie pro mystickou teologii.
A. M. Sicari
Převzato ze Slovníku křesťanských mystiků; vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2012.
http://www.ikarmel.cz/kniha/Slovnik-krestanskych-mystiku
