Wilfrid Stinissen
Velká část našeho utrpení pochází z toho, že klademe odpor. Je zcela ohromující, jaká změna může nastat u nemocného člověk, který se smířil se skutečností, že zemře. Tak je tomu také v kontemplativní modlitbě. Bojujeme-li proti vyprahlosti, je modlitba nesmírně únavná. Modlitba by zdravého člověka neměla unavovat. Modlitba je naopak odpočinek, mír, osvěžení. Tak jako tělo po spánku je i duch po modlitbě odpočinutý, občerstvený, zotavený...
Proto může vytrvalé cvičení v kontemplativní modlitbě uklidnit i jinak velmi nervózní lidi, jen když nezapomenou, že jedinou námahu, kterou mají vynakládat, je úsilí zůstat klidný, setrvat v míru. Toto je však námaha v negativním slova smyslu: má nás přivést k tomu, abychom přestali myslet a pracovat. Účelem je nikoli své síly napínat, nýbrž je vypínat. Z takové modlitby nás tudíž nikdy nemusí bolet hlava. Dělat povyk dovedeme, avšak ticho – to »dělat« nedokážeme, pouze je můžeme vytvářet tím, že povyk potlačíme anebo mu aspoň nedopřáváme sluchu.
Nepochybně se pokaždé nepodaří dosáhnout hlubokého vnitřního klidu. Modlitba je závislá na tolika faktorech: na počasí, trávení, spánku, druhu práce, věrnosti svým úkolům, a pak ovšem na milosti Boží, která má svůj podíl na všech těchto faktorech. Může se stát, že modlitba nepozůstává z ničeho jiného než z ustavičného střídání mezi rozptýleností a z pokusů se z rozptýlenosti vymanit. Co v tomto případě dělat? Nic jiného, než trpělivě, znovu a znovu se navracet k Bohu, padesátkrát či stokrát během chvíle modlitby.
Co může být lepší než pokaždé si zvolit Boha před vším ostatním? Při takové modlitbě třeba nedocílíme hluboké usebrání a koncem modlitby možná cítíme sami se sebou krajní nespokojenost, ale co na tom! Modlíme se kvůli sobě samým či kvůli Bohu? Naším přáním nemá být modlit se podle předem stanoveného vzoru, nýbrž modlit se máme tak, jak v přítomném okamžiku dovedeme.
Stížnost, kterou často slýcháme: »Já už se nedovedu modlit« nemá žádný skutečný podklad. Proč něco takového říkáme? Protože bychom se chtěli modlit určitým způsobem, avšak takovým, jaký po nás právě teď Bůh nevyžaduje. Chtěli bychom vzlétnout do větší výšky, než kam nás křídla donesou. Modlitba, o níž sníme, se v přítomném okamžiku vznáší pro nás příliš vysoko. Uznat svou neschopnost se modlit a smířit se s tím, je v dané chvíli nejlepším způsobem, jak se modlit. Musíme se spokojit s tím, že se necítíme spokojeni. Kdo se toto naučil, naučil se správně se modlit a také se umí modlit vždycky.
Převzato z knihy: Cesta vnitřní modlitby
Autor: Wilfrid Stinissen OCD
Vydalo: KNA
Převzato z webu karmel.cz.
