Mariam Baouardy se narodila 5. ledna 1846 v Abellinu (v Palestině). Její matka Mariam Schahyn a její otec Georg Baouardy, kteří oba patřili k řecko-melchitskému ritu, před ní měli již dvanáct synů, ti ale všichni velmi brzy zemřeli. Mariam byly dva roky, když »dostala« ještě jednoho bratříčka, který jako ona zůstal naživu. Když jí byly čtyři, ztratila oba rodiče a byla adoptována strýcem. Svého bratra, který od té doby žil u jedné z tet, už nikdy neviděla.
S rodinou svého strýce se Mariam roku 1854 odstěhovala do blízkosti Alexandrie v Egyptě. V domě svého strýce vedla rozmařilý život až do svých třinácti let. Podle východního zvyku se v tomto věku měla provdat. Vybrali pro ni bratra její tety a Mariam dostala nádherné šaty, ozdobené drahocennými šperky. Když ji teta poučila o jejích manželských povinnostech, Mariam se tak zděsila, že si v noci před svatbou ostříhala vlasy jako znamení svého rozhodnutí pro panenství. Strýc a teta zareagovali na její odmítnutí tak »dobré partie« hluboce uraženě a Mariam musela za trest začít pracovat jako služebná v kuchyni. Také její zpovědník se od ní odvrátil a kvůli neposlušnosti jí odepřel podat svaté přijímání.
Když Mariam zjistila, že jeden bývalý sluha strýcovy rodiny, muslim, se chystal do Nazareta, kde žil její bratr, předala mu jednou večer tajně dopis pro svého bratra. Rozhovor o jejím osudu podnítil tohoto muslima, aby jí navrhl přestoupit k islámu. Ale Mariam tento jeho pokus obrátit ji na svou víru rozhodně odmítla. Nato se tak prudce vznítil jeho hněv proti této malé křesťance, která si dovolila svou víru stavět nad víru jeho, že vytasil svou šavli a prořízl Mariam hrdlo. Tajemná zdravotní sestra, kterou Mariam později interpretovala jako Pannu Marii, se jí – těžce zraněné – ujala a uzdravila ji. Nicméně v důsledku tohoto zranění měla Mariam po celý život chraplavý hlas.
V následujících letech pracovala v různých rodinách jako služebná, nejprve v Alexandrii, pak v Jeruzalémě a v Beirútu a nakonec v Marseille. Poté, co byla odmítnuta Sestrami sv. Josefa v Marseille, vstoupila v roce 1867 na Karmel v Pau. Kromě jiných zpovědníků ji v následujících letech duchovně doprovázel i biskup z Bayonne.
Mariam prožila během svého života na Karmelu jednak velmi extatická a oblažující období, ale také dvě velmi bolestné periody, které se podobaly posedlosti. Poprvé prožila takový stav v létě 1868 v Pau, podruhé se jí to přihodilo 1872 v Mangalore v Indii, kam byla poslána v roce 1870 kvůli založení nového kláštera. Na konci roku 1872 ji museli poslat zpět do Pau, protože si s ní v Mangalore vůbec nevěděli rady.
Poslední léta svého života strávila Mariam s několika spolusestrami ve své vlasti – vrátila se zpět do Palestiny. V Betlémě se praktickým a prostým přístupem k životu podílela na stavbě nově zakládaného kláštera karmelitek, do něhož se ovšem spolusestry musely nastěhovat už bez ní: zemřela 26. srpna 1878 krátce před dokončením stavby, oblíbená jak u svých sester, tak u svého lidu.
Vzpomínky na Mariam a úcta k ní jsou – pro její hřejivou a láskyplnou povahu – na Karmelu dodnes živé. To, co po ní zůstalo, sestává z několika prostých moudrých výroků; jeden z nich zní: „Šťastní maličcí! Všude se pro ně najde místo. Velicí však všude narážejí."
Za blahoslavenou ji prohlásil papež Jan Pavel II. 13. listopadu 1983. Svatořečena byla 17. května 2015 papežem Františkem. Její památku slavíme na Karmelu 25. srpna.
Převzato z knihy: Grundkurs Spiritualität des Karmel
Editor: Michael Plattig a Elisabeth Hense, 2006
Přeložil a upravil: Norbert Žuška, OCarm.
Převzato (včetně obrázků) z webu karmel.cz.
