sv. Alžběta od Trojice
Po Ježíši Kristu, ovšem v takové vzdálenosti, jaká je mezi nekonečnem a konečnem, existuje bytost, která také byla velkou chválou slávy Nejsvětější Trojice, která plně odpověděla na Boží vyvolení, o němž mluví apoštol.
Byla vždy „čistá, neposkvrněná, bezúhonná“ v očích Otce třikrát svatého. Její duše je tak prostá a hnutí jejího ducha jsou tak hluboká, že se téměř nedají postřehnout. Zdá se, že opakovala na zemi život jednoduchého Bytí. Současně je tak průzračná a světlá, že bychom ji mohli zaměnit se světlem. A přece není ničím jiným než „Zrcadlem“ Slunce spravedlnosti, „Speculum iustitiae!…“
„Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci“ (Lk 2,51). Celý její život se může shrnout do těchto několika slov. Žila ve svém srdci, v takové hloubce, že ji tam lidský pohled nemůže sledovat.
Když čtu v evangeliu, že se „Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách“, aby splnila povinnost lásky u své příbuzné Alžběty, vidím ji, jak kráčí, tak krásná, tak klidná, tak majestátní, všecka usebraná v nitru s Božím Slovem!
Také její modlitbou, stejně jako jeho, bylo vždycky toto: „Hle, tu jsem!“ Kdo? „Služebnice Pána!“ (Lk 1,38), poslední z jeho tvorů, ona, jeho Matka! Byla tak pravdivá ve své pokoře, protože byla stále zapomenutá, neznámá, svobodná od sebe samé, a tak mohla zpívat: „Učinil mi veliké věci ten, který je mocný. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení!“ (Lk 1,48-49).
Tato Královna panen je také Královnou mučedníků, ale „meč ji pronikl“ vždy „v srdci“ (Lk 2,35). Všechno se v ní děje uvnitř! Jak je krásná ve svém dlouhém mučednictví, jak klidná ve svém majestátu, který vlévá současně sílu i lahodnost! Naučila se od samotného Slova, jak mají trpět ti, které Otec volá, aby byli obětmi, které se rozhodl přidružit k velikému dílu vykoupení, které „znal a předurčil, aby se podobali jeho Kristu“, ukřižovanému z lásky.
Zůstává zde, stojí u paty kříže, silná a hrdinská, a Mistr mi říká: „To je tvá Matka“ (Jan 19,27). Takto mi ji dal za matku, nyní, když se vrátil k svému Otci a mne postavil na jeho místo na kříži, abych „trpěla na svém těle to, co chybí na jeho utrpení, aby z toho mělo prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24). Panna je ještě zde, aby mě učila trpět, jako trpěl on, aby mi dala slyšet ony poslední zpěvy jeho duše, které nikdo kromě ní nemohl zaslechnout.
Až řeknu své „consummatum est“, „je dokonáno“(Jan 19,30), bude to zase ona, „Janua coeli“, „Brána nebe“, která mě uvede do věčných stánků a bude mi šeptat tajemná slova: „Laetatus sum in his quae dicta sunt mihi, in domum Domini ibimus!“, „Zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme“ (Žl 121,1).
Ze spisu Poslední ústraní (PU 41)
Převzato z webu bosekarmelitky.cz
