K početným obětem Velké francouzské revoluce patří kromě mnoha dalších také šestnáct karmelitek z kláštera Compiegne u Paříže. Žily zbožně a ve skrytosti ve skromném domě nedaleko královského zámku.
Zůstávaly věrné přísným řádovým regulím, a jejich skromný život tak silně kontrastoval s hýřivou nádherou královského dvora v sousedství. Možná právě proto někteří příslušníci královského dvora, mezi nimi i matky a manželky králů, udržovali po celé generace blízké vztahy s tímto i s jinými karmelitánskými kláštery.
Mnohé dcery příslušníků vysoké aristokracie se staly jeptiškami a ztělesnily tak v nejčistší podobě ony ušlechtilé rysy, které už nebyly vlastní šlechtě žijící v luxusu uprostřed francouzské společnosti zralé pro nadcházející bouřlivé změny. Oprávněné volání po reformě této společnosti ale vedlo k revolučnímu hnutí, které s sebou nakonec přineslo krvavou hrůzovládu, jež měla trvat po celé roky. Do běhu událostí byly vtaženy i takové ostrovy pokoje, jakými až dosud byly karmelitánské kláštery. Ve skrytu uzavřených zahrad, v nichž se tak dobře dařilo lásce k Bohu a k lidem, sestry v tichých modlitbách vyprošovaly u Boha lidem za zdmi kláštera smíření a konaly za ně pokání.
O svátku Povýšení svatého kříže, 14. září 1792, byly sestry z kláštera vyhnány a téměř dva roky žily rozptýlené ve městě. Navzdory státnímu zákazu se i nadále tajně setkávaly k modlitbám a bohoslužbám až do roku 1794, kdy byly na udání zatčeny, za potupných podmínek uvězněny a 17. července odsouzeny ke smrti gilotinou. Ihned po soudním jednání byly odvezeny na popraviště. Cestou zpívaly latinské liturgické hymny. Dav v ulicích je doprovázel mlčením spojeným s úctou a bázní – neozývaly se žádné jindy běžné výkřiky a urážky. U cesty před jedním kostelem stál kněz, převlečený za revolucionáře s jakobínskou čapkou, který sestrám tajně udělil rozhřešení.
Převorka, matka Terezie, prosila kata o laskavost, aby mohla zemřít jako poslední, chtěla svým sestrám až do posledního okamžiku dodávat odvahu. Vyhověl jí. Nato začala zpívat hymnus Veni Creator Spiritus. Nejmladší sestra zemřela jako první. Jedna starší, nemocná sestra potřebovala k výstupu na popraviště pomoc katových pomocníků. Řekla jim: „Přátelé moji, odpouštím vám z celého srdce a doufám, že Bůh odpustí mně.“ Z davu se za celou dobu neozval žádný křik, žádný potlesk, žádné posměšky.
Zohavená mrtvá těla jeptišek byla vhozena do jámy na písek, která se stala masovým hrobem pro více než tisíc obětí revoluční justice. Někteří ze soudců tribunálu byli později také odsouzeni k smrti, a stali se tak sami oběťmi revoluce. Potvrdilo se tak znovu rčení, že každá revoluce požírá své děti.
Začátkem dvacátého století, 27. května 1906, v době, kdy byl vztah mezi církví a francouzským státem opět velmi napjatý, připsal papež Pius X. těchto šestnáct karmelitek z Compiegne – mučednic za křesťanskou víru – na seznam blahoslavených.
Převzato z knihy:
Egon Kapellari, Známé osobnosti tváří tvář smrti, KNA 2008
