Jana se narodila roku 1428 v Reggio Emilia v severní Itálii. Rodiče se jmenovali Šimon a Kateřina. O jejím raném dětství víme málo: měla dvě sestry, kterým pomohla, aby se mohly vdát, a jednoho bratra. Jana sama obdržela od rodičů dovolení stát se karmelitánskou mantellatou (1).
Po smrti rodičů se připojila k jedné zbožné ženě, která pomýšlela na zbudování kláštera, ale měla jen skromné finanční prostředky. Do rodícího se společenství vstoupily dvě mladší dívky (1458 a 1476) a posléze vdova se dvěma dcerami, jejichž dům prozatím posloužil jako klášter. Zde žily společně v letech 1480 - 1484 a Jana mezitím hledala vhodnější místo.
Janě se zalíbil kostel sv. Bernarda, který patřil bratřím humiliátům. Když ji podpořil biskup Filippo Zoboli, podařilo se jí kostel i s přilehlým klášterem od generála humiliátů získat. Rostoucí společenství se zde usadilo roku 1485, kdy zároveň došlo ke změně zasvěcení kostela. Kostel původně nesoucí jméno sv. Bernarda se od nynějška nazýval S. Maria del Popolo. Nevyhnutelné počáteční finanční obtíže byly překonány díky pomoci jistého Cristofora Zoboliho (2). Více než dvacet sester, kterým lidé začali říkat "Bílé sestry", nyní tvořilo novou komunitu. Komunita byla svěřena do péče mantovské kongregace karmelitánů, od roku 1487 byl sestrám dán z řad bratří trvalý zpovědník. Jana zastávala službu převorky (3).
Bůh Janu obdaroval mimořádnými dary a charismaty. Jana praktikovala hlubokou mariánskou zbožnost. Uctívala Blahoslavenou Pannu zvláštní pobožností, jejíž autorkou byla sama a kterou nazývala Camicia della Madonna (camicia znamená košile). Spočívala zejména v častém opakování Zdrávas Maria (4). Její duchovní život byl charakteristický rovněž intenzivní kajícností.
Jana zemřela 9. srpna 1491 a úcta k ní se začala šířit hned následujícího roku, kdy bylo exhumováno její tělo. V roce 1500 došlo k veřejnému posouzení jejího života, ctností a zázraků, které jí byly připisovány. V letech 1767-70 proběhl diecézní proces potřebný k potvrzení jejího kultu, který pak byl 24. srpna 1771 schválen papežem Klementem XIV. Po zrušení kláštera a kostela karmelitek v Reggio v roce 1797 bylo v roce 1803 tělo blahoslavené Jany přeneseno do katedrály. Její památku si na Karmelu připomínáme 9. července.
(1) Mantellata byla členka laického sdružení žen, které na znamení přidruženosti ke karmelitánskému řádu nosily bílé pláště (mantella), ale žily doma.
(2) Jednalo se pravděpodobně o biskupova rodného bratra. Palác rodiny Zoboli, budovaný ve 2. pol. 15. století, patří k cenným architektonickým památkám v Reggio Emilia.
(3) Na příběhu blahoslavené Jany můžeme vidět, jakým způsobem vznikala ženská větev Řádu. Případy, kdy se muži či ženy připojili ke karmelitánům, jsou známy už z raných dob Řádu, z 13. století z Itálie a ze Španělska. Některé ženy skládaly sliby a nosily hábit, jednotlivě či ve společenství žily ve vlastních domech, cítily se přidruženy ke klášterům a tvořily s nimi jednu duchovní rodinu; jiné se uchylovaly jako poustevnice do samoty. Generál Řádu Jan Soreth (v úřadu 1451-1471) se společně s římskou kurií snažil této laické osobní zbožnosti, která se často ocitala v podezření z hereze, dát církevně-právní schválenou podobu. Dosáhl toho na papeži Mikuláši V., který roku 1452 bulou Cum nulla udělil karmelitánům právo tato společenství k Řádu přičlenit. Za kanonické zřízení 2. a 3. řádu je potom považována bula Dum Attenta vydaná Sixtem IV. roku 1476.
V Janině době způsob společného života sestry teprve hledají, klausura není dosud ve všech domech běžná, recitování oficia se zavádí postupně. Z druhé poloviny 15. století víme o prvních vznikajících komunitách v Itálii ve Florencii (klášter S. Maria degli Angeli, který v následujícím století proslavila sv. Marie Magdaléna de' Pazzi), Parmě (bl. Archanděla Girlani), Mantově (založený právě z Parmy) a Brescii.
(4) Camicia sestávala z recitování 15.000 Ave Maria, po každé stovce následovalo Salve Regina, camicii uzavíralo sedmeré Ave maris stella nebo O gloriosa domina. Tato pobožnost je v komunitě doložená ještě v roce 1773, tedy nedlouho před zrušením kláštera.
(Z Joan Scopelli... přeložil: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)
Převzato (včetně obrázků) z webu karmel.cz.
