Karmel je jméno pohoří, které se tyčí téměř 600 metrů nad mořem, několik kilometrů na východ od izraelského přístavu Haifa.
V Bibli je symbolem krásy a kypícího života, historie izraelského národa však spojuje Karmel především se jménem proroka Eliáše a jeho zápasem o pravověrnost Izraele s Baalovými proroky (9. století před Kristem; v Bibli viz 1 Král 18).
V závěru 12. století se v jednom z údolí pohoří usadil hlouček křesťanských poustevníků, kteří připutovali do Svaté země z Evropy, zřejmě spolu s vojsky třetí křížové výpravy. U pramene, nesoucího jméno proroka Eliáše, vytvořili poustevnickou osadu a většinu dne trávili každý ve svém příbytku modlitbou a ruční prácí. Uprostřed osady postavili kapli a zasvětili ji Panně Marii, která se tak stala patronkou jejich společenství. Postupně se prvotní společenství přetvořilo v Řád karmelitánů neboli Řád bratří Panny Marie Karmelské. Takto se jméno Karmel přeneslo z významu zeměpisného i na široký okruh těch, kdo se různým způsobem hlásí k odkazu onoho společenství poustevníků, který se postupně rozvinul v bohatou duchovní tradici – karmelitánskou spiritualitu.
Na začátku 13. století poustevníci z hory Karmel požádali jeruzalémského patriarchu sv. Alberta, aby dal jejich způsobu života oficiální církevní schválení. Albert jim někdy mezi lety 1206–1214 napsal „pravidlo pro život“, které papež Honorius III. v roce 1226 potvrdil jako jejich řeholi. Ústřední kapitoly karmelitánské řehole jsou inspirovány pohledem na první křesťanskou obec v Jeruzalémě v době apoštolů, která přitahovala svou opravdovostí a byla charakterizována horlivostí v modlitbě, nasloucháním Božímu slovu, společenstvím majetku a společným slavením eucharistie (lámáním chleba).
Kvůli sílícímu náporu Saracénů v polovině 13. století byli karmelitáni přinuceni opustit horu Karmel a přesídlili do Evropy. Tím se také změnil styl jejich života a poslání. Začali se usazovat ve městech a otevřeli se studiu i výuce na univerzitách, kázání a apoštolskému působení. Z řádu poustevnického a výhradně kontemplativního vznikl řád kontemplativně apoštolský a tím se tito někdejší poustevníci začlenili mezi tzv. žebravé (mendikantské) řády. Následující generace bratří pak hledaly způsob, jak nově přijaté charisma řádu žít v konkrétních historických podmínkách, jak dosáhnout správné rovnováhy mezi prvkem poustevnickým a apoštolským, jak správně vyvážit modlitbu a vnější činnost.
Duchovními vzory a ochránci Karmelu jsou od počátku Panna Maria a prorok Eliáš. Jádro karmelské spirituality tvoří především modlitba, bratrské společenství a apoštolát. Modlitba na Karmelu je zakotvena v každodenním rozjímání Božího slova, jak k tomu zavazuje bratry řehole, rozumí se jí osobní, důvěrné a přátelské setkání a rozhovor mezi Bohem a člověkem. Bratrské společenství je pro karmelitány lidským zázemím i příležitostí k žití bratrské lásky. Jejich apoštolát by pak měl být plodem vnitřního života jednotlivců i celého společenství.
V České republice je apoštolát karmelitánů zaměřen kromě běžné pastorace ve farnostech rovněž na duchovní doprovázení, přednáškovou činnost, vedení exercicií nebo duchovních obnov a vydávání náboženské literatury. Naše Karmelitánské nakladatelství přispívá od roku 1991 k české produkci křesťanské literatury (www.kna.cz).
