Mohli bychom si myslet, že budeme-li ustavičně plnit Boží vůlí, ze života se stane nesmírná nuda..
.
... zvláště když Boží vůle zasahuje všechny detaily života. Nikdy už nesmět dělat, co sami chceme! Přitom však přesně to, co si přejeme, je naslouchat Bohu a poslouchat ho. Objasní se nám to, naučíme-li se rozlišovat mezi povrchní a hlubokou vůlí v člověku. Často ztotožňujeme lidskou vůli s tím, co je výlučně jen jeho vůlí povrchní. Povrchní vůle je ta, která obvykle stojí ve službách egoismu. Popřává sluchu všem vzájemně si odporujícím popudům, dává se vést proslulou dvojicí: „mám rád – nemám rád". To ona je poslušná toho rozumu, který sobecky hledá zisk a prospěch. Hluboká vůle naopak stojí ve službách lásky. Hluboká vůle odpovídá naší vrozené touze po Bohu. Hluboká vůle „si přeje" Boha, proudí mu vstříc a nachází v něm uspokojení.
Když má naše povrchní vůle možnost se vyžít, když si dělá, co chce, můžeme ovšem získat zdání svobody. Tato svoboda však sdílí povrchnost vůle a zaslouží si spíše označení „otroctví", protože zablokovává hlubokou svobodu. Povrchní a hluboká vůle míří proti sobě. „Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad (Gal 5,17). Jakmile se snažíme žít na úrovni hluboké vůle, pochopíme, že teprve teď jsme doopravdy svobodní, a co bychom ztratili, kdyby nás i nadále dirigovala vůle povrchní.
Svoboda a poslušnost si tedy navzájem neodporují. Svoboda je opravdová, když nám dává možnost naslouchat Bohu a stavět se kladně k jeho vůli. „Svoboda je stav, kdy srdce již není ničím vázáno, nýbrž může sledovat Boží vůli" (František Saleský). Svoboda je možnost konečně dělat to, k čemu jsme stvořeni, být spojeni se svou pravou bytostí a v ní zapustit kořeny. Je to otázka bytí či nebytí. „To be or not to be, that is the question." Jsi-li stvořen jako proud, který směřuje k Bohu, buď tedy proudem. Jsi-li stvořen v podobě ucha („protesals mi uši" Ž 40,7), buď uchem. Být něčím jiným, než čím jsi, tě nutně odvádí od svobody do určité schizofrenie. Apoštol Pavel rád hovoří o svobodě, k níž nás osvobodil Kristus, svobodě, která spočívá v tom, že jsme se stali Božími služebníky (Řím 6,22).
Mezi pravou svobodou člověka a svobodou Boží vládne nádherná harmonie. Ko je svobodný (nikoli spoutaný), dává Bohu svobodu, aby činil, co chce. Jsi-li sám osvobozen od všech brzd a zablokování, má i Bůh svobodu naplnit tě tím, čím chce. Na co dlouho čekal, se konečně může stát skutečností. Jakmile jsou přestřižena všechna vlákna, která tě poutala k předmětům, může tě Bůh vést k cíli svým vlastním božským tempem. Nebo obrazem Jana od Kříže: Když se otevřou všechny okenice a roztáhnou všechny záclony, může sluneční svit proudit do komnaty srdce a zplna ji prozářit.
Převzato z knihy: Otče, odevzdávám se ti
Autor: Wilfrid Stinissen OCD
Vydalo: KNA
Převzato z webu karmel.cz.
