bl. Alžběta od Trojice .
Kdo už někdy nestál na břehu potoka a nepozoroval, jak v něm s tichým zurčením proudí voda? Voda je obrazem nenávratně plynoucího času, ale také přibližování se člověka k okamžiku přechodu na věčnost, jak jej stanovila Boží prozřetelnost. Z toho prostého pozorování vzniklo jedno z nejstarších rčení lidstva, že nelze nohama dvakrát vstoupit do stejné vody. Každou chvíli lidského života proudí něco nového a to, co odplulo, se už nevrátí. Každý rok dostáváme nejrůznější příležitosti, abychom se zamysleli nad pomíjivostí a jejími důsledky: Nový rok, narozeniny, výročí... Uvědomujeme si, že čas, který nám byl dán, nemilosrdně míjí? Jak s ním nakládáme? Kdysi byl řecký filosof Thales dotázán, co je na světě nejvzácnější. Bez váhání odpověděl, že čas, protože díky němu můžeme získat všechno ostatní. Bez času neexistuje konání a tvorba, prospívání ve ctnostech ani prohlubování křesťanského života. Nejbohatší je ten, kdo má k dispozici ještě nějaký ten čas, protože díky němu může pořád ještě růst ve svém lidství.
Převzato z knihy 365 dní s mystiky Karmelu (vydalo Karmelitánské nakladatelství).
