Rozhovor se svatou Terezií Benediktou od Kříže
Jak udržet krok s Bohem, který působí v lidském životě tak tajemně?
Mnoho lidí ke mně přichází s žádostí o přímluvu a já přijímám srdečně každého, kdo se spoléhá na to, že u mne najde pomoc. Ve skutečnosti mohu vždy říci jen jednu krátkou a prostou pravdivou větu: Drž se Pána za ruku. Pokud se pustíš Jeho ruky, zůstaneš pozadu a zvítězí nad tebou obtížné okolnosti života. Kam tě Kristus na této zemi povede, nikdo neví a navíc není dobré se na to předčasně ptát. Je jisté, že pro ty, kteří milují Boha, se vše nakonec obrátí k dobrému. A kromě toho je třeba mít na paměti, že cesty Páně vedou dál než cesty tohoto světa.
Drž se Pána za ruku – hezké…
Držet se Pána za ruku, to je velmi konkrétní postoj: Člověk spojuje s Ježíšem celý svůj svět, neustále přemáhá pochybnosti svého vlastního srdce, že se Bůh o něj nestará, že na něj zapomněl, že mu nerozumí. Zjednodušeně řečeno, je třeba stát se dítětem a život spolu s veškerým hledáním a filozofováním vložit do Božích rukou.
Vložit všechno do rukou Božích – to ale určitě neznamená přestat užívat a rozvíjet vlohy a dary, které jsme od Něho obdrželi…
Samozřejmě!… V období těsně před svou konverzí a ještě dlouho potom jsem si myslela, že vést náboženský život znamená vzdát se všeho, co je pomíjivé a žít jen Bohem. Postupně jsem však pochopila, že se od nás na tomto světě žádá něco jiného, a dokonce ani v kontemplativním životě nelze přerušit kontakt se světem. To, že vědu je možné považovat za službu Bohu, jsem pochopila zcela jasně při čtení spisů sv. Tomáše, a teprve tehdy jsem se mohla rozhodnout znovu se seriózně věnovat vědecké práci. Čím hlouběji se někdo ponořuje do Boha, tím více musí vycházet ze sebe a vstupovat do světa, aby světu přinášel Boží život.
Váš životní příběh je velice bohatý: dítě vyrůstající v židovské rodině, nevěřící dospívající dívka, studentka hledající pravdu, praktikující katolička, a nakonec bosá karmelitka. Jak jste v tom všem rozpoznávala vůli Boží?
Nebylo to snadné. Musím se přiznat, že jsem si v mnoha situacích nebyla jistá. Potřebovala jsem světlo, které by rozjasnilo vnitřní temnotu, ale ne vždy jsem je dostala. To je velká zkouška, zejména v době, kdy člověk z celého srdce hledá pravdu. Objevily se samozřejmě i situace, kdy jsem to světlo dostala a spolu s ním i jistotu, jak se zachovat, ale nebylo to pokaždé.
Bůh někdy dopustí, že ten nedostatek vnitřního světla je dlouhodobý…
To je pravda… Každý, kdo patří ke Kristu, musí prožít celý Jeho život. Musí zrát ke vzoru, kterým je Kristus, musí s ním vstoupit na křížovou cestu, projít přes Getsemany a dojít na Golgotu. Všechna tato vnější utrpení nejsou ničím v porovnání s temnou nocí ducha, kdy zhasne Boží světlo a umlká Pánův hlas. Bůh je při těchto zkouškách člověku blíž než za příznivých okolností, ale je skrytý a tichý. Jsou to největší Boží tajemství, která lidské mysl nikdy nepronikne, aspoň něco je však možné pochopit.
Jaký je tedy smysl těchto nocí?
Všechno, co člověk v sobě poznává, také vlastní chyby a provinění, se dotýká pouze povrchu jeho duše, který je dostupný poznání člověka. Její hlubiny, kde se vše uskutečňuje, jsou ve značné míře skryty i pro něj samého. Jedině Bůj je zná a jen On je může očistit. Nikdo z lidí není schopen dosáhnout tajemných hlubin svého nitra, kde se skrývají kořeny všech jeho rozhodnutí a konání. Tam dosahuje pouze Boží moc, která v bolestných zkouškách noci ničí kořeny zla.
Kde má v takové chvíli člověk hledat pomoc?
V Ježíši Kristu… Druzí lidé mohou pomoci jen málo, protože žádné lidské srdce neprožilo takovou temnou noc, jako Syn Boží v Getsemanech a na Golgotě. Lidský rozum nemůže chápat tajemství opuštěnosti umírajícího Božího Syna. Ale Ježíš může vyvoleným duším dát zakusit něco z této vnitřní hořkosti. Ta je údělem Jeho nejvěrnějších, poslední zkouškou jejich lásky. A pokud ve strachu necouvnou a nechají se uvést do noci, stane se tato noc pro ně návodem na cestě.
Co jste Vy, sestro, dělala ve chvílích, kdy jste pociťovala nedostatek vnitřního světla?
Stejně jako mnoho jiných lidí jsem si v takovém okamžiku kladla otázku, zda je možné říkat „Buď vůle tvá“ i v situacích, kdy si nejsme jisti, co od nás Bůh chce. Existuje nějaký způsob, jak nesejít z Jeho cesty, když zhasne naše vnitřní světlo?
Asi nezůstalo jen u otázek…
Obvykle jsem vysvětlovala sama sobě, že Bůh přišel na zem proto, aby vykoupil lidi, aby se jejich vůle stala Jeho vůlí. A tak jsem si byla jistá, že zná lidskou povahu, lidskou slabost a křehkost… a proto nabízí pomoc všem, kteří jsou ochotní plnit Jeho vůli. A to jsem já opravdu chtěla. Někdy člověk tu pomoc nevidí, protože formy, ve kterých je poskytována, jsou pro něj nečekané. Ale pomoc vždy přichází, ať už zjevně či nikoliv.
A jak to vypadalo v praxi?
Přijímala jsem všechno, co den přinesl a pouze jsem prosila Boha, aby mi dal potřebné schopnosti. V každém případě to pro mne byla dobrá škola pokory, dělala jsem některé věci s velkou námahou, a přesto velmi nedokonale.
Určitě to nebylo jednoduché…
Člověk plní vůli Boží jako nedokonalá bytost. Není vševědoucí, není neomylný, může ve svém chápání chybovat, ale rovněž je může korigovat. Poznávání Boží vůle a její plnění neznamená, že člověk má pro určitý okamžik připravenu nějakou moudrost, která se náhle objeví, když bude třeba pochopit danou věc. Poznávání Boží vůle vyžaduje hledání – to je důsledek lidské nedokonalosti. Tato nedokonalost se projevuje pýchou proudící z lidského srdce, které by vždy chtělo vědět, jak se rozhodnout. Ale byl by pak Ježíš k něčemu potřeba? Zkušenost bezradnosti a bezmoci, které člověk v mnoha situacích pociťuje, jej učí pokoře a důvěře v Boží Prozřetelnost.
Zmínila jste se, že Ježíš zná naši nedokonalost….
Samozřejmě, a proto neočekává, že se v každé situaci, na zavolanou, v lidském srdci objeví vědění a jistota, co dělat. Proto dopouští námahu hledání. Člověk by ale chtěl mít vše připravené, naservírované, a proto se zlobí na sebe, na ostatní, na nastalou situaci, protože neví, co má dělat, jak nasměrovat svůj život.
Myslí si, že aby mohl plnit Boží vůli, potřebuje k tomu vědění a jistotu. A zatím nejvíc ze všeho potřebuje víru, kterou měl žalmista, když napsal: „Jako se smilovává otec nad syny, tak se slitovává Pán nad těmi, kdo se Mu oddali. On ví, z čeho jsme utvořeni, ví, že jsme jen prach.“ Bůh nezapomíná, že člověk je jen prach.
Jak tedy hledat?
Je třeba stále žít ve společenství s Bohem, poslouchat jeho slova, která zjevil a která nám předal a řídit se podle nich. A především se modlit, jak nás Spasitel naučil a jak nám stále vštěpuje: „Proste a dostanete.“ To je nejjistější příslib, že budeme vyslyšeni. Kdo každý den z celého srdce opakuje „Buď vůle Tvá“ – může si být jistý, že bude plnit Boží vůli, i kdyby subjektivně nepociťoval potřebnou jistotu.
Mohla byste to podrobněji vysvětlit?
Hledat znamená především žít ve společenství s Bohem a naslouchat, co říká. Žádné lidské srdce nemůže být samo pro sebe zdrojem vědění a moudrosti. Hledá-li samo v sobě odpověď na otázky týkající se Boží vůle, nenajde ji. Odpověď je v Kristu, ve vtěleném Kristu, ve vtělené moudrosti Otcově. To přece Boží moudrost říká: „Moje myšlenky nejsou myšlenky vaše, ani vaše cesty mými cestami. Protože oč nebesa převyšují zemi, o to převyšují mé cesty vaše cesty a mé myšlenky vaše myšlenky.“ To je důvod, proč je třeba žít v blízkosti Kristově, abychom jej mohli slyšet; žít skrze svátosti, modlitbu a četbu Písma.
A ostatní lidé? Jak dalece mohou pomoci?
Tam, kde chybí vlastní zkušenost, je třeba se přidržet svědectví věřících lidí, které nám Církev dává za vzor. A těch přece není málo. My všichni potřebujeme vzájemnou pomoc a jsme na sobě navzájem závislí.
Takže jsme odpovědní za sebe navzájem…
Každý je odpovědný v první řadě za svoji vlastní spásu. Je rovněž odpovědný za spásu druhých lidí a měl by prostřednictvím modlitby a snášením každodenních utrpení vyprošovat milost ostatním. Modlitba a oběti mají být jeho dobrovolným skutkem.
Někdy je těžké slyšet Kristův hlas, protože ho přehlušuje lidská aktivita…
Opravdu, to se často stává. Ráno, když se člověk probudí, hned ho začnou zahlcovat nejrůznější závazky a starosti, pokud jej o klid nepřipravily už během noci. Objevují se znepokojující myšlenky: jak se během celého dne vypořádat se všemi problémy, kdy udělat tohle a tamto, jakým způsobem vyřešit to či ono? Člověk chce hned vyskočit a dát se do práce. Ale právě v té chvíli je třeba přitáhnout otěže a říct si: Klid! Teď nic nesmí rušit můj klid, protože první hodina ráno patří Pánu. Pouze s jeho pomocí splním úkoly, které jsou mi uloženy.
Existuje také prosebná modlitba…
Prosebná modlitba má ohromnou cenu. Nejde ale o občasné prosby směrované na Boha, ale o životní styl, který se vyznačuje stálým spojením s Duchem Svatým. Řešení je třeba si vymodlit a v mnoha případech je hledat na cestě poslušnosti. Tuto radu jsem dala již mnohokrát různým lidem a na této cestě nalezli pokoj a správný směr.
Mnoho lidí upřímně prosí v modlitbě, ale přesto nenalézají světlo. Znamená to, že tedy nemají šanci najít a vyplnit Boží vůli?
Prosebná modlitba nekončí vždy vítězným pokřikem „Už vím!“ Člověka, který se modlí, často neopouští pocit bezradnosti a nejistoty. Ježíš však neklade jako podmínku splnění Jeho vůle pocity jistoty. Přeje si však, aby člověk pokorně hledal, to jest modlil se, ptal se druhých a nakonec se rozhodl i přesto, že subjektivně necítí jistotu.
Jak tomu rozumět?
Jednoduše je třeba udělat to, co po tiché rozmluvě s Ježíšem spatřujete jako nejbližší povinnost. Je-li v tom člověk poctivý, pak, přestože mu chybí jistota, plní vůli Boží. Pocit jistoty je dar, který Ježíš může, ale nemusí, člověku dát. K poznání Boží vůle je třeba mít pokoru, a ta se projevuje přijetím pravdy o vlastní nedostatečnosti a omylnosti. Teprve poté, co člověk zaujme opravdu pokorný postoj, je možné se setkat s Boží vůlí.
Sestro, mohla byste nám na konci rozhovoru dát nějakou dobrou radu?
V době plné vnitřní dezorientace, nedostatku zdravých zásad a přesvědčení, věčného spěchu, namáhavého uspokojování vnitřního pocitu nenaplněnosti, působí jako lék lidé, kteří se pevně přimknou k Marii, spoléhají se na základy věčnosti a nedají se zviklat ve svých názorech a konání měnícími se a módními teoriemi, míněním a chybami. Pevně se držte Marie.
Děkuji Vám za rozhovor.
Rozhovor vedl Jerzy Zieliński OCD
Přeloženo s laskavým svolením krakovské provincie karmelitánů
Přeložila Alena Veverková, převzato z webu bosekarmelitky.cz
