Adrienne von Speyr (1902-1967)
Jindy se k modlitbě nepotřebuji nutit, ale dnes je to tak, že musím učinit pořádné rozhodnutí, abych vůbec začala; samozřejmost rozhovoru s Bohem je pryč. Když jsem chtěla začít, zdálo se mi, že jsem zcela osamocená a že nikdo neodpovídá, zároveň chyběla jakási nosná atmosféra pro slovo. To bylo velké zklamání. Jako by ten, kterého jsem dosud milovala, v odpověď na mé oslovení ani nepokrčil rameny.
Ptala jsem se sama sebe, jestli je to »vyprahlost«, o které se tolik mluví; ale nešlo jen o to, že se »nic nepřibližovalo«, šlo o zbavení, o jakési minus; bylo zde méně, než kdyby se člověk vůbec nemodlil. A nebylo možné zjistit, čeho jsem byla zbavena. Na začátku šlo spíše o osobní prožívání, postupně se to stávalo stále více objektivní skutečností.
Pak jsem spatřila Pána, jak se pokouší modlit na kříži: »Proč jsi mne opustil?« V mé předchozí zkušenosti z toho bylo něco málo naznačeno, ale nyní to bylo nekonečně vyprázdněnější a beznadějnější. Bůh už neodpovídal Bohu. Otec slyší zvolání Syna, ale nereaguje na ně. Toto mlčení Otce nutně vrhá Syna do nejzazší osamocenosti; má vychutnat poslední kapku v kalichu, která je mnohem hořčejší než ty zbývající. Žízeň na kříži, bolesti, opovržení světem, opuštění od učedníků: to vše je téměř ničím ve srovnání s neodpovídáním Otce. To vše by bylo snesitelné, kdyby to Otec potvrdil a byl při tom. Dříve Syn stále věděl o Otcově potvrzení. Teď už o něm s definitivní platností vědět nesmí. Je to mnohem horší než láska, která odumřela.
Otcova existence je přitom s ohledem na opuštěnost předpokládána. Co Otec činí, je horší, než kdyby byl nepřítomen, než kdyby se vytratil. Jde o aktivní úkon nereagování.
Život umírajícího Syna se stává stále vyprázdněnějším, až mu krajní zkušenost říká, že je dosaženo nejzazší hranice, že »je dokonáno«. Ze smrti jde nejprve do podsvětí, ne k Otci (»Dosud jsem nevystoupil k Otci«) (1). Peklo, do kterého nyní sestupuje, je zásadní a nutnou oklikou na jeho cestě k Otci.
(1) Jan 20,17.
(Adrienne von Speyr, Kreuz und Hölle I., Einsiedeln 1966; přeložil: Norbert Žuška, OCarm.)
Převzato z webu www.karmel.cz.
