Jan od sv. Samsona (1571-1636)
Svatost nespočívá v tom, jestli pociťujeme nebo nepociťujeme Boha, když se vylévá do duše nebo se jí dotýká svými božskými paprsky, ale ve skutečném bytostném praktikování lásky. Tato láska v Bohu činí vše – bez světla nebo pociťované zbožnosti – i v čase nejhorší a nejbolestnější vyprahlosti. Bůh má totiž ve zvyku navštěvovat vyprahlostí ty, které velmi miluje, a cvičit je tímto způsobem.
Dělá to proto, aby se podle jeho příkladu – myslím teď podle příkladu našeho Spasitele – připodobnili jeho životu, utrpení a smrti, a rovněž jeho způsobům, jeho gestům a slovům, jeho jednání, jeho pocitům a náklonnostem. To vše totiž není nic jiného než plod lásky a dobroty. Ty se božským způsobem ‚vylévají' na lidi, aby je takřka ‚strhly s sebou' mocí svého božského proudění a učinily je – pulsující silou takového Majestátu – zamilovanými. Bohu se nic nelíbí tolik, jako přetvářet lidi v lásku a tebe nazývat jménem a to zcela osobitě.
Bdi tedy nad tím, aby ses nechal jemně přinutit a přemoci tímto spíše vnitřním než vnějším vylitím tak velké a hluboké lásky, kterou tě Bůh miluje a kterou ti dává. Přitom se nezaměřuj tolik na to, co v tobě koná Bůh. To je opravdu podivuhodné a překračuje tvé pocity a chápání. Spíše buď pozorný na to, co od tebe vyžaduje, co po tobě chce, po čem touží, aby tě mohl ve všem, skrze všechno a jednou provždy připodobnit své božské vůli. To se děje jak znamenitostí v jednání tak připodobněním ve smrti. Tímto praktikováním lásky se staneš jakoby Jím samým v sobě samém, aniž by zde zůstávala ještě nějaká nerovnost nebo nepodobnost mezi Jím a tebou, mezi tvým životem a životem Jeho.
(Jan od sv. Samsona, L´éguillon, 295n)
Převzato z www.karmel.cz
