Slyšel jsem nedávno promluvu, ve které se kazatel shromážděných lidí na úvod zeptal: „Jak se vám daří prožívat advent, jak se připravujete na oslavu Kristova narození, byli jste nebo jste bdělí?
Daří se vám prožívat dobu adventní jako čas modlitby a čekání, připravovat cestu Pánu?“
Posluchači byli zjevně potěšeni tím, že nemuseli na tyto otázky osobně odpovídat. Většina z nás totiž žije úplně stejně, ať je advent nebo advent není. Možná se někdy vzchopíme jít na ranní roráty, ale pro většinu současníků je období adventu jedním z nejhektičtějších v roce. Komplikuje se nám to i tím, že jsme na konci kalendářního roku, v práci děláme uzávěrky, účastníme se vánočních večírků a vánočních koncertů. Z období přípravy se stalo období slavení a honění se, abychom po vánocích mohli odjet na dovolenou. Advent se nám nějak ztratil.
Je před Vánocemi a máme mnoho starostí s tím, co je třeba ještě udělat, zařídit. Chceme stihnout koupit nějaký dárek pro své nejbližší, uklidit a někdo do toho ještě peče cukroví. Některým ještě k tomu leze na nervy, že mnohde už svítí vánoční stromek a v obchodech zní koledy. My kněží se můžeme tvářit, že jsme nad věcí, ale ve skutečnosti jsme dětmi své doby. Sice nekupujeme dárky a nepečeme cukroví, ale také chceme mít uklizeno a hlavně máme kněžské služby až nad hlavu. Z určitého pohledu se tomu nevyhnou ani sestry v klauzurovaném klášteře. Možná jen v sobě nemají tu zvláštní touhu, aby už konečně byl svátek svatého Štěpána, a tím vlastně po Vánocích..
Z kazatelen zní slova o tom, jak se nemáme honit a nepropadnout předvánočnímu shonu, jak máme bdít na modlitbách a připravit cestu tomu, který přichází. Přitom už nikdo není zvědavý na jakékoliv další požadavky, natož na moralizování. I mnozí z těch, kdo mají v srdci upřímnou touhu s Pánem žít a Jemu sloužit, se cítí při poslechu těch slov tak bídně, jako by na ně bylo nakládáno jen další břemeno, které prostě v tom množství povinností a úkolů konce roku v práci i doma už nejde unést. Co s tím? Jak nežít v iluzi a přitom nerezignovat na jakékoli prožívání adventu? Co vlastně od nás v této situaci Pán očekává? Zdá se, jakoby bylo vše hlavou dolů, ale možná je to jen jinak a uprostřed změn se rodí něco nového. Jedno je jisté. Nejprve musíme vzít vážně historickou a kulturní realitu, ve které se ocitáme, a přestat mentorovat a naříkat. Nemohu jít přece na náměstí podříznout vánoční strom se slovy, že ještě nejsou Vánoce, nemohu ignorovat zvyky, které dnes patří do předvánočního období a násilně lidi vracet do doby minulé. Budu-li v sobě živit vnitřní naštvanost a otrávenost, nikomu tím neprospěji. Musí přece být řešení, abych i v této uspěchané době zcela nerezignoval na duchovní hodnoty spojené s adventem a Vánocemi a neminul to podstatné.
Povzbudila mne myšlenka, že Ježíš při svém narození přišel do reality společnosti a kultury tehdejší doby, aniž by ji měnil. Naplnil ji prostě svou přítomností. Ačkoli se narodil v chlívku a v chudobě, jak to nikdo nečekal, nalezli ho prostí pastýři, objevili ho mágové, poznali ho Simeon a Anna v chrámu. Každý ho poznal v tom svém. Mnozí ho ale nepoznali a nepřijali právě proto, že se nevešel do jejich představ. Věřím, že advent je dobou čekání, ale domnívám se, že je to On, kdo spíše čeká na nás, než my na Něho, a že až se přece jen zklidníme a zastavíme, budeme vnímat, že je nám blízko. Věřím, že Ježíš stále přichází a že se může narodit i v maštali našeho shonu, našich nákupů, večírků a koncertů. A tak se modlím, abych ho objevil i uprostřed své práce a starostí, ve své únavě i při setkání s přáteli, a nečekal, až se naplní MÉ představy o Vánocích a přípravě na jejich slavení.
