Papež František 26.7. 2014 odpoledne navštívil jihoitalské město Caserta, vzdálené asi 200 km od Říma a necelých třicet od Neapoli. Během této návštěvy se setkal s diecézními kněžími, kde také odpovídal na jejich otázky.
Jednu z otázek mu položil P. Angelo Piscopo, farář od sv. Petra apoštola, a týkala se významu lidové zbožnosti v dnešní době:
V exhortaci Evangelii gaudium vyzdvihujete lidovou zbožnost jako cenný poklad katolické církve, ale zároveň ukazujete na stále reálnější riziko šíření jakéhosi individuálního a sentimentálního křesťanství, které věnuje pozornost spíše tradičním formám a zjevení zbavenému základních aspektů víry a nemajícího vliv na sociální život. Co byste nám mohl poradit ohledně pastorace, která by neumrtvovala lidovou zbožnost, ale poukazovala na primát evangelia?
Papež František odpověděl:
Je slýchat, že v naší době prodělává religiosita úpadek, ale já to zas tak nevidím. Existují totiž proudy či školy religiosního soukromničení gnostického typu, které v jakési svérázné pastoraci pěstují předkřesťanskou, předbiblickou modlitbu, tedy gnostickou modlitbu. A skrze tyto skupiny zbožného soukromničení vstoupil do církve gnosticismus, říkám tomu intimismus (srov. EG, 173, 262). Ten nedělá dobře. Říká si: jsem v klidu, cítím se naplněn Bohem. Je to - byť ne úplně – něco jako New Age. Je to religiosita, ale pohanská nebo dokonce heretická. Netřeba se bát to vyslovit, protože gnosticismus je hereze a byla to první hereze v církvi. Avšak, mluvím-li o religiositě, mám na mysli onen rozmanitý poklad zbožnosti, o kterém mluvil velký Pavel VI. v exhortaci Evangelii nuntiandi.
V Dokumentu z Aparecidy, tedy dokumentu V. konference latinskoamerického episkopátu, když jsme chtěli podat její shrnutí, museli jsme se v předposledním paragrafu vrátit o čtyřicet let zpět a citovat z Evangelii nuntiandi, což je pokoncilní a dosud stále nepřekonaný dokument. Je mimořádně aktuální! V tomto dokumentu Pavel VI. popisuje lidovou zbožnost a tvrdí, že někdy potřebuje být také evangelizována. Ano, protože jako každá zbožnost riskuje, že ujede na tu či onu stranu nebo nebude vyjádřením víry. Avšak zbožnost, kterou chová lid, zbožnost, která vstupuje do srdce křtem, je silou tak obrovskou, že Boží lid, který tuto zbožnost chová, je ve svém celku neúchylný, je neomylný in credendo, jak říká Lumen gentium v č.12. Pravá lidová zbožnost se rodí z onoho smyslu pro víru, o kterém tento koncilní dokument mluví a který řídí úctu ke svatým a k Matce Boží také folklórními výrazy v tom dobrém slova smyslu. Proto je lidová zbožnost zásadně inkulturovaná, nemůže být laboratorní a sterilní, ale rodí se vždycky z našeho života. Lze se dopustit menších pochybení a je tedy třeba bdít, nicméně lidová religiosita je nástrojem evangelizace.
Nebo se podívejme na mládež. Podle zkušeností, které jsem učinil v předchozí diecézi, mládežnická hnutí v Buenos Aires nefungovala. Proč? Řeklo se jim: sejdeme se, abychom spolu mluvili… a mládež se pak nudila. Jakmile však faráři našli cestu, na níž by se mladí mohli zapojit do malých misií, třeba během prázdnin, do katechezí těch, kteří to potřebují, ve vesnicích, kde není kněz apod., potom se zapojili. Mladí opravdu vyžadují tento misionářský protagonismus a odtud se učí formám zbožnosti, které jsou lidové. Misionářský apoštolát mladých má něco z lidové zbožnosti v sobě. Lidová zbožnost je aktivní, hluboký smysl pro víru, který mohou mít jen maličcí a pokorní, jak říká Pavel VI. V tom je velikost. V poutních svatyních se dějí zázraky. Každý rok 27. července jsem chodil do kostela sv. Pantaleona v Buenos Aires a ráno jsem zpovídal. Vracel jsem se odtamtud zahanben svatostí, kterou jsem nalezl v jednoduchém, hříšném, ale svatém lidu, který vyznával svoje hříchy a pak vyprávěl, jak žije, o problémech s dětmi, o tom či onom, nebo jak navštěvují nemocné. Projevoval evangelní cítění. V poutních svatyních se to vyskytuje. Zpovědnice na poutních místech jsou pro nás kněze a biskupy místem obnovy. Jsou jakýmisi kurzy duchovní obnovy díky kontaktu s lidovou zbožností. Věřící se přicházejí zpovídat a mluví o svých nedostatcích, za nimiž je však patrná Boží milost, která je tam přivedla. Tento kontakt s modlícím se a putujícím Božím lidem, který projevuje svoji víru těmito formami zbožnosti, nám v našem kněžském životě velmi pomáhá.
Převzato z www.radiovaticana.cz.
