"Co je srdcem tvých kázání? Na co chceš upoutat pozornost?," zeptal se v knižním rozhovoru Aldo Maria Valli papežského kazatele, otce Raniera Cantalamessy.
Mám-li se to pokusit vystihnout, pak svorníkem všech mých kázání je jediné jméno: Ježíš Nazaretský. Nedokážu přednést promluvu, ať už dlouhou nebo krátkou, která by nebyla zacílena na jeho osobu. Mluvím velmi často o Duchu Svatém a nových Letnicích, ale to je vlastně jedno a totéž téma, protože právě Duch Svatý nám dává pravdivě poznat, oživuje nám a zpřítomňuje Ježíše. S Duchem Svatým lze odhalit rozdíl mezi Ježíšem jako tzv. osobností. a Ježíšem jako osobou. To byl i jeden z velmi jasných důsledků mého křtu v Duchu. Dlouhá léta jsem se zabýval naukou o Kristu — a Duch Svatý mě naučil přejít od christologie ke Kristu! Jiné téma, které nosím hluboko v srdci, je to, co nazývám „odvážným krokem" víry, což se zpravidla zužuje na slavnou nauku o ospravedlnění zdarma skrze víru. Zvláště při setkáních s kněžími nezapomínám připomínat to, co odlišuje křesťanství ode všech ostatních náboženských nabídek. Každé náboženství či náboženská filosofie začíná tím, že řekne lidem, co je třeba udělat pro svou spásu. Bývají to intelektuální spekulace, popisy askeze, ale funguje to vždy stejně: Spásu získáš na konci takovéto cesty. Křesťanství však nezačíná tím, že by řeklo lidem, co musí dělat pro svou spásu. Začíná tím, co všechno Bůh v Kristu už pro jejich spásu udělal. Začíná darem, nikoli povinností. Jistěže tu je prostor pro lidskou aktivitu, snažení a dobré skutky, pro plody Ducha a křesťanské ctnosti (srov. Ef 2,8-10), ale ty jsou výsledkem milosti, ne jejich příčinou. Máme i přikázání a jedno z nich je tím „největším ze všech" přikázání ale ve vztahu k Bohu nezaujímají první místo: nad nimi stojí dar.
Křesťanství je náboženstvím milosti, jeho zákon Pavel označuje jako „zákon Ducha". Ten jistojistě vybízí ke konání dobrých skutků a k zachovávání přikázání, ne však z donucení, ale svojí přitažlivostí. Jelikož jsme poznali Boží lásku, rádi uskutečňujeme věci, které nám přikazuje. Bůh už není pánem, ale otcem, a člověk není už otrokem, ale synem. Často opakuji jednu tezi: První křesťané měnili svými mravy zákony státu, třeba ve vztahu k rodině a potratům. Nemůžeme tedy v dnešní době chtít dělat opak, tedy měnit mravy lidí prostřednictvím zákonů státu. Stejně jako jiní, i já vycházím ve svých úvahách z toho, co naplňuje můj život a modlitbu. Nejde jen o to, co dělám (to málo!), ale také o to, co toužím dělat. Snažím se uvádět do života radu jednoho dávného pouštního otce Izáka z Ninive. Dával ji těm, kdo musí hovořit o duchovních věcech, ke kterým zatím svým životem nedozráli: „Mluv o nich jako ten, kdo patří mezi učedníky, ne autoritativně. Nejprve pokoř svou duši a staň se nejmenších z tvých posluchačů:' Občas jsem si v duchu Hospodinu postěžoval: „Když mě posíláš do světa, abych mluvil neustále o modlitbě, lásce a dalších ctnostech, proč mi nedáš a nenaučíš trochu více milovat a modlit se, abych věděl, o čem mluvím?" Zdálo se mi, že jsem dostal následující odpověď: „Raniero, o čem mluvíme horoucněji? O tom, co už vlastníme, anebo o tom, po čem, teprve toužíme?" Odpověděl jsem: „O tom, po čem toužíme!" Hlas: „Tak o to dále usiluj a nepřestávej o tom mluvit!
Převzato (s mírnou úpravou) z knihy Můj život ve službě Slova, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
