„Na začátku roku znovu objevme klanění (adoraci) jako požadavek víry.
Pokud budeme poklekat před Ježíšem, přemůžeme pokušení jít si každý svou vlastní cestou,“ řekl papež František v kázání při mši svaté o slavnosti Zjevení Páně, 6. ledna v kapli Domu sv. Marty (6. 1. 2020)
V evangeliu (Mt 2,1-12) jsme slyšeli, jak mudrci vyjevují svůj úmysl: »Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit« (Mt 2,1-12). Klanění je cílem jejich cesty, cílem jejich pouti. A skutečně, když přišli do Betléma, »spatřili dítě s jeho matkou, padli na zem a klaněli se mu« (v.11). Ztratíme-li smysl pro klanění, ztratíme směr křesťanského života, který vede k Pánu, nikoli k nám. To je riziko, před nímž nás varuje evangelium, jež nám vedle mudrců ukazuje také osoby, které se nedovedou klanět.
Především je to král Herodes, který používá sloveso poklonit se zavádějícím způsobem. Žádá totiž mudrce, aby jej informovali o místě, kde se Dítě nachází, »abych se mu – jak říká – také přišel poklonit« (v.8). Herodes se však klaněl pouze sobě a proto se lží chtěl zbavit Dítěte. Čemu nás to učí? Že pokud se člověk neklaní Bohu, klaní se svému já. I křesťanský život, pokud se neklaní Pánu, může být zdvořilým způsobem, jak se utvrzovat ve svojí znamenitosti. Takoví křesťané nedovedou adorovat, neumějí se modlit klaněním. Existuje vážné nebezpečí sloužit si Bohem a nesloužit Bohu. Kolikrát jen jsme zájmy evangelia zaměnili za ty svoje, kolikrát jen jsme svoji pohodlnost zastírali svojí zbožností, kolikrát jen jsme Boží moc, spočívající ve službě druhým, směšovali se světskou mocí, která slouží sama sobě!
Kromě Heroda jsou v evangeliu další osoby, které se nedovedou klanět: velekněží a učitelé lidu. Ukazují Herodovi s maximální přesností místo, kde se má narodit Mesiáš, tedy v Betlémě v Judsku (srov. v. 5). Znají proroctví a přesně je citují. Velcí teologové vědí, kam jít, ale nejdou tam. I z toho si můžeme vzít poučení. V křesťanském životě nestačí vědět. Není možné poznat Boha, aniž bychom vyšli ze sebe, setkali se a klaněli. Teologie a pastorační výkonnost jsou málo nebo nejsou vůbec platné, pokud se nepokleká a nejedná, jako to činili mudrcové, kteří nebyli jen rozvážnými organizátory cesty, nýbrž putovali a klaněli se. Klanění vyjevuje, že víra není pouhý souhrn krásných nauk, nýbrž vztah lásky k živé Osobě. Ve vztahu k Ježíši poznáváme Jeho tvář. Klaněním objevíme, že křesťanský život je milostný příběh, kde nestačí jen správné ideje, nýbrž je zapotřebí klást na první místo Boha, jako to činí zamilovaný s osobou, kterou miluje. Taková má být církev, totiž zamilovaná ctitelka svého Ženicha Ježíše.
Na začátku roku znovu objevme klanění (adoraci) jako požadavek víry. Pokud budeme poklekat před Ježíšem, přemůžeme pokušení jít si každý svou vlastní cestou. Klanění je totiž exodem z toho největšího otroctví, kterým je otročení sobě. Klanět se znamená klást do středu Pána, abychom se nesoustředili na sebe. Znamená to dát věcem správný řád a ponechat Bohu první místo. Klanět se znamená upřednostňovat Boží plány před svým časem, svými právy a svým prostorem. Znamená to osvojit si učení Písma: »Pánu, svému Bohu se budeš klanět« (Mt 4,10). Klanět se svému Bohu znamená vnímat vzájemnou sounáležitost s Bohem. Znamená „tykat“ ve svém nitru Bohu, svěřovat Mu život tím, že Mu dovolujeme, aby vstupoval do našich životů. Znamená to nechávat Jeho útěchu sestupovat na svět. Klanět se znamená objevit, že k modlitbě stačí říkat: »Pán můj a Bůh můj!« (Jan 20,28) a nechávat se prostoupit Jeho vlídností.
Klanět se znamená setkávat se s Ježíšem bez seznamu požadavků, ale s jediným přáním, totiž přebývat s Ním. Znamená to objevit, že radost a pokoj rostou chválou a díkůvzdáním. Když se klaníme umožňujeme Ježíši, aby nás uzdravil a změnil. Adorací dáváme Pánu možnost, aby nás proměnil Svojí láskou, osvítil naše temnoty, dal nám sílu ve slabosti a odvahu ve zkouškách. Klanět se znamená jít k podstatě. Je to cesta k podrobení se detoxikaci od spousty zbytečností a závislostí, jež umrtvují srdce a ohlupují mysl. Osvojujeme si klanění, když se odmítáme klanět tomu, čemu se klanět nemáme: bůžku peněz, bůžku konzumu, bůžku rozkoše, bůžku úspěchu a svému já povýšenému na bůžka. Klanět se znamená umenšit se před tváří Nejvyššího, abychom před Ním objevili, že život je veliký nikoli jměním, nýbrž milováním. Klanění je opětovný objev, že jsme bratři a sestry tváří v tvář mysteriu lásky, jež přemáhá každý odstup; je to čerpání dobra u pramene a nalezení odvahy sbližovat se s druhými v blízkém Bohu. Klanět se znamená umět mlčet před božským Slovem, abychom se naučili říkat slova, která nezraňují, nýbrž těší.
Klanění je gestem lásky, jež mění život. Je to počínání mudrců, kteří přinášejí Pánu zlato, aby mu řekli, že nic není cennější než On; darují kadidlo, aby mu sdělili, že pouze s Ním se náš život povznáší; podávají myrhu, kterou se pomazávala raněná a zdeptaná těla, aby slíbili Ježíši, že budou oporou svému trpícímu a marginalizovanému bližnímu, protože v něm je On. Obvykle se umíme modlit, kdy Pána o něco prosíme nebo za něco děkujeme, ale církev musí sahat ještě dále a modlit se klaněním, musíme pokročit v adoraci. Je to moudrost, kterou je třeba denně se učit. Modlit se klaněním, modlit se adorací.
Drazí bratři a sestry, každý z nás se může dnes ptát: „Jsem křesťanem, který se klaní?“ Mnozí křesťané, kteří přistupují k modlitbě, se neumějí klanět (adorovat). Položme si tuto otázku: Nacházíme čas na adoraci během dne a dáváme prostor adoraci ve svých společenstvích? Je na nás, abychom jako církev uskutečňovali slova, která jsme dnes recitovali v Žalmu: »Budou se ti, Hospodine, klanět všechny národy země«. Adorací objevíme smysl svojí cesty jako mudrci. A jako oni zakusíme »nevýslovnou radost« (Mt 2,10).
Přeložil Milan Glaser
Článek je převzat z webu radiovaticana.cz.
Ilustrační snímek: Tomáš Cigánek OFS, Člověk a víra
