"Má dcero, což nechápeš, že bolesti, které ti sesílám, jsou úměrné tvým silám? Ušité tobě na míru? Jsou to pouta, která tě spojují s tvým Milovaným. Poděkuj mi za malou zkoušku jako za květinu, kterou tvůj Milý s novou něžností klade na tvé srdce. Není mu milejší, trpíš-li se svatou trpělivostí spojenou s jeho trpělivostí? Tvá duše tak získá novou tvář, která se mu podobá. Buď v mé ruce poddajná a učenlivá. Vždy se pokořuj, jako by sis obtíže zasloužila. Já, Nevinný, jsem všechno snesl. Nechceš také ty snést všechno, abys tak dokonala naše spojení? Zdá se ti dostatečné, nebo bys chtěla, aby bylo užší? Řekla už tvá láska své poslední slovo? Přejdi ve mě. Opusť sebe. Nezískáš tím snad? Existuje mnoho příbytků - ten, v němž člověk žije důvěrně s Ženichem, je nejmilejší ze všech. Jestliže to chápeš, proč v něm nezůstat navždy? Co by se ti tam mohlo stát? Jsi v náručí Jediného, jemuž jsi odevzdala všechno - svou čest, své dobro, své srdce. On to všechno použije k tvému posvěcení. To je onen jediný konečný cíl - milovat, líbit se Bohu... Co záleží na ostatním, má milá dcero? Bůh... až ho uvidíš! Jak by sis přála, abys mu byla bývala sloužila, abys ho byla bývala milovala, abys ho byla bývala milovala z celého srdce, bezpodmínečně! Neboj se zkoušek, ty ti pomohou růst a více mě milovat a já tě budu čekat za zatáčkou: 'Jak tu překážku zdolá? Poprosí mě o pomoc? Dá mi konečně s něžnou dceřinou láskou svou plnou důvěru?' Jaký pokoj zakouší duše, která se mi plně odevzdá!"
Převzato se svolením z knihy Gabriely Bossisové On a já, Duchovní deník (str. 126), KNA 2015.
