První věc, která nás má motivovat a povzbudit k tomu, abychom zahájili život modlitby, je skutečnost, že nás k tomu zve sám Bůh. Člověk sice hledá Boha, ovšem Bůh hledá člověka mnohem víc. Bůh nás volá k modlitbě, neboť od počátku a mnohem vroucněji, než si to dokážeme představit, touží po tom, abychom žili ve společenství s ním.
Nejjistějším základem modlitby tedy není naše vlastní hledání, naše osobní iniciativa či naše touha. Nejjistějším základem života modlitby je Boží volání.
Nemodlíme se předně proto, že toužíme po Bohu, nebo že od života modlitby očekáváme nějaká zvláštní dobrodiní, nýbrž především proto, že nás o to žádá Bůh. A když nás o to žádá, ví, co dělá. Jeho záměry nekonečně převyšují to, co dokážeme vytušit, po čem dokážeme zatoužit nebo co si dokážeme představit. V modlitbě je ukryto tajemství, které nás zcela přesahuje. Hnací silou života modlitby je víra ve smysl důvěryplné poslušnosti tomu, co nám nabízí Bůh. A to ani nedokážeme představit ony nesmírně pozitivní důsledky naší pokorné a důvěryplné odpovědi na Boží volání.
Když se někdo modlí kvůli dobrodiním, které od toho očekává, riskuje, že se jednoho dne znechutí. Dobrodiní modlitby nejsou ani bezprostřední, ani se nedají nijak změřit. Pokud se však člověk modlí v postoji pokojné podřízenosti Božímu slovu, vždy dostane milost vytrvalosti.
S laskavým svolením převzato z knihy 9 dní ke znovunalezení radosti z modlitby, kterou v roce 2018 vydaly sestry paulínky.
