O naší žízni

Z díla Cesta dokonalosti (19,2) od sv. Terezie od Ježíše.

Některé duše jsou tak roztěkané jako splašení koně, takže není nikoho, kdo by je přiměl, aby se zastavily. Je mi jich velmi líto, neboť mi připadají jako osoby, které mají velkou žízeň a vidí v dálce vodu, a když se tam chtějí vydat, pořád narážejí na ty, kdo jim brání v chůzi na počátku, uprostřed i na konci.

Stává se, že když už s námahou porazí první nepřátele, druhými se nechají porazit a raději umírají žízní, než by pili vodu, která je má tolik stát. Když někteří porazí i druhé nepřátele, na třetí se jim nedostává síly; a možná už byli jen dva kroky od pramene živé vody, o níž řekl Pán Samaritánce, že "kdo se jí napije, nebude mít žízeň". Jak je oprávněné a pravdivé, že nebude mít žízeň po ničem z tohoto života, třebaže poroste jiná žízeň - po hodnotách života budoucího! Jak žíznivě touží mít člověk tuto nadpřirozenou žízeň! I když ji Bůh uspokojí, ona spíše vzrůstá. Největší milost, jakou Bůh může prokázat duši, je, když ji nechá takto žíznit, a ona se stále musí vracet, aby pila tuto vodu.