Z „Řehole“ svatého Benedikta
Když chceš začít něco dobrého, pros nejdřív naléhavě Boha, aby to přivedl k dobrému konci, aby se ten, který nás již s láskou přijal mezi své syny, nemusel jednou rmoutit nad našimi špatnostmi. Neboť všech jeho darů, které do nás vložil, máme vždycky užívat k jeho službě tak, aby jednou jako rozhněvaný otec své syny nevydědil, ani aby nás jako obávaný pán, popuzený našimi zlými činy, neodsoudil k věčnému trestu jako ničemné služebníky, kteří ho nechtěli následovat, a tak vejít do slávy.
Povstaňme tedy konečně, když nás Písmo vybízí: Už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Otevřme své oči božskému světlu, které nás promění, slyšme velmi pozorně, k čemu nás denně vyzývá hlas Boží: Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. A opět: Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím.
A co říká? Pojďte, synové, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. Choďte, dokud máte světlo, aby vás nezastihla temnota.
A Pán hledá v množství lidu, na nějž to volá, svého služebníka, a znovu říká: Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí? Uslyšíš-li to a odpovíš-li: „Já“, řekne ti Bůh: „Chceš-li mít pravý a věčný život, zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj! A když to budete dělat, mé oči budou nad vámi bdít a můj sluch bude nakloněn k vašim prosbám, a dříve než mě budete vzývat, řeknu vám: Zde jsem.“
Co nám může znít líbezněji, drazí bratří, než tento hlas našeho Pána, který nás zve? Hle, Pán nám ve své dobrotě ukazuje cestu k životu.
Opásejme se tedy vírou a konáním dobrých skutků, a pod vedením evangelia choďme po jeho stezkách, abychom jednou mohli uvidět toho, který nás povolal do svého království. Chceme-li přebývat ve stanu jeho království, musíme se spěšně ubírat cestou dobrých skutků, jinak tam nedojdeme.
Tak jako je horlivost ve zlém, plná hořkosti, a taková horlivost odvádí od Boha a vede do pekla, tak je také horlivost v dobrém, a ta odvádí od špatností a vede k Bohu a k věčnému životu. Tuto horlivost mají mniši projevovat s největší láskou, to znamená: v uctivosti předcházet jeden druhého; s velikou trpělivostí vzájemně snášet své nedostatky tělesné i duševní: v poslušnosti se navzájem předstihovat; nikdo ať nehledá to, co považuje za svůj vlastní prospěch, ale spíše to, co prospívá druhému; ať si s čistým úmyslem prokazují bratrskou lásku; ať jsou z lásky plní bázně před Bohem; ať s upřímnou a pokornou oddaností milují svého opata; a ničemu ať nedávají přednost před Kristem. Ten kéž nás všechny dovede do věčného života.
(Prologus, 4-22; cap. 72,1-12: CSEL 75,2-5.162-163)
ilustrace: pixabay
