Při četbě evangelií nás zaujme velký počet nemocných, s nimiž se Ježíš při svém působení setkával. Vidíme, že Ježíš se k potřebnému člověku sklání s pochopením a soucitem.
Své poslání vyjadřuje slovy: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (Mk 2,17). Jednotlivá uzdravení pak zjevují Boží království a prorokují o čase, v němž „už nikdo nebude říkat: ‘Já jsem nemocný’“ (Iz 33,24).
Jak vypadá nemoc ve světle Bible? Nemoc je pro člověka výzvou, aby nově naslouchal, nově vnímal svou situaci i svůj životní příběh. Na skutečnost je třeba se podívat novýma očima. Nemoc člověku připomíná, že život není v jeho moci, že s ním nemůže nakládat, jak ho napadne. V nemoci člověk dostává úkol, aby dal svému utrpení smysl. Nemoc totiž sama od sebe smyslem nedisponuje, spíše sama boří smysl a účelnost, jež člověk ve svém životě objevil.
To, co je dnes z hlediska lidského a duchovního na nemoci asi nejzávažnější, je její zúžení na pouhé technické zvládnutí problému. Technickému řešení nemoci hrozí, že zapomene uvažovat o nemocném jako o trpící bytosti. Nemocný je ale především člověkem, Božím dítětem, a ne jen nějakým „nemocným“!
Jak nemocnému pomoci? Jediná pomoc, kterou můžeme nabídnout, je být nemocnému nablízku, být s ním a sdílet jeho slabost a neschopnost, přijmout jeho způsob prožívání dané situace. Ježíš sám se ztotožňuje s nemocným: „Byl jsem nemocný, a přišli jste za mnou“ (Mt 25,36). Ani v církvi tak není možné pohlížet na nemocného v čistě asistenční perspektivě, ale má být přijímán jako nositel důležitého poselství: je třeba mu naslouchat, učit se od něj v jeho slabosti.
Pro křesťana platí, že „nemůže znát cestu, která by se mohla vyhnout bolesti, ale ví o cestě, kterou může projít spolu s Bohem. Bůh není v temnotách nepřítomný, je skrytý, takže když ho následujeme, hledáme ho a nacházíme ho nově“.
Zpracováno podle knihy Enza Bianchi „Klíčové pojmy křesťanské spirituality“,
vydalo Karmelitánské nakladatelství. Redakčně upraveno.
Se svolením převzato z webu pastorace.cz.
