Je to zvláštní, ale nikdy jsem neslyšel kázání věnované spánku. To je ale určitě velká chyba. Pane, nech mě spát. Já se přece musím vyspat, a tak mé nebuď. Je to jen dobře, když spím. Moje spása souvisí se spánkem. ,Učitelé duchovního života‘ by mi to asi neschválili, ale ty přece jejich traktáty pročítat nemusíš-, a tak mé jistě chápeš. Pevně doufám, že mou prosbu vyslyšíš. Říká se, že tvoje cesty jsou nevyzpytatelné. Proč by se jedna z nich, ta moje, nemohla jmenovat ,cesta spánku‘: Pane, nauč mě spát. Nečekej ode mě, že se budu modlit, vždyť dobře víš, že ode mé se žádné pořádné modlitby nedočkáš. Já pořád něco povídám, abych ti zacpal pusu a nepustil tě ke slovu. Ty pak musíš na svoje plány rezignovat, protože já o nich nechci nic slyšet. Mám totiž strach. Nemáš jinou možnost: nech mě, prosím, spát.
Chceš-li mě získat, musíš mě nejdřív uspat. Ve dne se mám na pozoru a dokážu se ti ubránit. Dobře vím, jaké zbraně použít, aby se mi tvé evangelium, a hlavně jeho provokující stránky, nedostaly pod kůži. Tvé paradoxy nejlépe neutralizuje rozvážnost a zdravý rozum. Když mě přece jen někdy zasáhneš, umím si poradit: tvůj zásah začlením do kartotéky, založené právě k tomuto účelu, kde má všechno své vyhrazené místo, kde vládne dokonalý pořádek a kde mé nic neznepokojuje.
V noci však dostává má obrana trhliny a bašty „racionality" se hroutí. To je ta pravá chvíle pro tebe, Pane, a tak neváhej a využij ji! Převezmi ode mě otěže, které - já pošetilec! - ve dne tak pevně svírám v rukou. Napověz mi, co je správně. Řekni mi, co mám dělat. Obnov mé ve spánku. Jsem jako stroj, který nutně potřebuje generální opravu. Postarej se o ni, prosím, aby všechno - moje uši, jazyk, mozek, oči a hlavně srdce - zase fungovaly tak, jak mají. Využij toho, že spím, a dej mě do pořádku, protože jinak budu i. nadále dělat jednu botu za druhou.
Až se ráno probudím, zjistím, že jsem v noci dostal nádherný dárek: že jsem teď někdo jiný, že jsem úplně převychovaný a mnohem lepší. Kdosi napsal „Bůh využívá spánek k tomu, aby člověku podal pomocnou ruku, kterou mu v bdělém stavu podat nemůže." Doufám, že tvůj noční úskok bude účinnější než moje každodenní pošetilost. Když bdím, bráním notýsek, kam jsem zaznamenal všechnu svou „moudrost", zuby nehty. Nachází se v něm můj žebříček hodnot, moje zašmodrchané „problémy" i - třikrát běda! - moje předsevzetí na cestě ke svatosti. Když spím, padá mi můj notýsek z rukou. Zvedni ho, prosím, a nesměj se tomu, co se v něm dočteš. Měj se mnou slitování. Oprav chyby, vyškrtni hlouposti, vygumuj nesmysly a vepiš do něj, co v něm chceš mít ty sám.
Třetinu života prospím. To je ta pravá chvíle, abys mé poučil jak mám žít ve zbývajících dvou třetinách. Za války zůstávala jedna Angličanka klidně v posteli i během nejhoršího bombardováni a prohlašovala: „Bůh přece nespí, a tak není žádný důvod, abychom byli vzhůru oba dva.“ Co se mě týče, měl bych spíš říkat: „Běda, kdybychom byli vzhůru oba dva," Jen bych ti v tvé práci překážel. V noci bych se dopouštěl úplně stejných chyb jako ve dne. Jedno přísloví říká: „Ten kdo spí, žádnou rybu nechytí.." Ale já se přece na ryby nechystám! A když spím, můžeš ty, Pane, ulovit mě! Zdůrazňuji, že jinou možnost nemáš, a tak ji, snažně prosím, využij.
V Písmu svatém čtu:
S mírnými úpravami převzato z knihy
Provokující evangelia,
kterou vydalo KNA.
