Postní poselství papeže Františka
V bule vyhlašující Svatý rok jsem vyzval k tomu, aby se „postní doba Svatého roku prožívala jako velká příležitost ke slavení a zakoušení Božího milosrdenství“.
Výzvou k naslouchání Božímu slovu a k iniciativě „24 hodin pro Pána“ jsem zdůraznil především naslouchání tomuto slovu, hlavně slovu prorockému, v modlitbě. Boží milosrdenství je vskutku hlásáním světu a každý křesťan je vyzýván, aby s takovýmto hlásáním učinil osobní zkušenost.
Maria přijala radostnou zvěst, kterou jí přinesl archanděl Gabriel, a proto ve svém Magnificat prorocky opěvuje Boží milosrdenství, jímž si ji Bůh vyvolil. Panna z Nazaretu, Josefova snoubenka, se tak stává dokonalým obrazem církve a evangelizuje, protože byla a stále je evangelizována působením Ducha Svatého, jenž oplodnil její mateřské lůno.
Milosrdenství jako vztah
V prorocké tradici je milosrdenství už i etymologicky úzce spjato s mateřským lůnem a také s velkorysou, věrnou a soucitnou dobrotou, jež se uplatňuje v manželských a rodičovských vztazích.
Tajemství Božího milosrdenství se odhaluje v dějinách smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Bůh se vždy projevuje jako bohatý na milosrdenství a je připraven zahrnovat svůj lid niternou něhou a soucitem, především v těch nejdramatičtějších chvílích, kdy nevěrnost láme pouto smlouvy a je třeba ji znovu potvrdit na stabilnějším základě.
Stojíme zde tváří v tvář skutečnému dramatu lásky, v němž Bůh hraje roli zrazeného otce a manžela, zatímco Izrael je nevěrným dítětem nebo manželkou. Právě obrazy z rodiny mají ukázat velikost míry Božího odhodlání připoutat se ke svému lidu.
Boží smlouva s lidmi: dějiny milosrdenství
Drama lásky dosahuje svého vrcholu v Synu, který se stal člověkem. V něm nás Bůh zahrnuje svým nekonečným milosrdenstvím až do té míry, že se stává „vtěleným Milosrdenstvím“ (Misericordiae Vultus, 8). Boží Syn je Snoubencem, který činí vše pro to, aby si získal lásku Snoubenky. Poutá ho k ní jeho bezpodmínečná láska, jež se zviditelní tím, že se s ní zasnoubí navěky.
To je pulzující srdce apoštolského kérygmatu, v němž má Boží milosrdenství ústřední místo. Ono je „krásou spásonosné lásky Boží zjevené v Ježíši Kristu, jenž zemřel a vstal z mrtvých“ (Evangelii gaudium, 36), je tím prvním hlásáním, kterému „se má ve všech etapách a momentech katecheze stále znovu naslouchat a jež se má různými způsoby hlásat“ (tamtéž, 164).
Milosrdenství „je výrazem Božího zacházení s hříšníkem, kterému nabízí další možnost nápravy, obrácení a víry“ (Misericordiae Vultus, 21), aby tak znovu navázal vztah s Bohem. V Ježíši ukřižovaném jde Bůh až tak daleko, že chce dostihnout hříšníka na místě jeho nejzazší vzdálenosti, právě tam, kde se ztratil a odloučil od něho. Dělá to v naději, že tak konečně obměkčí zatvrzelé srdce své Snoubenky.
Převzato z webu Katolického týdeníku.
