Adrienne von Speyr (1902-1967)
Zpověď v tomto životě je plodem Pánovy lásky; je neuvěřitelným ulehčením, jež udílí jeho milost vykoupení: lehčí už to hříšníkovi Pán udělat nemohl. Jde o nejnižší hranici, kterou vymyslela Boží láska a kterou mohla připustit. Po smrti to bude mnohem obtížnější. Už nebudu moci jít k Bohu cestou svobodného rozhodnutí.
Dokud jsem na zemi, mohu svým osobním rozhodnutím přispět něčím »svým«: to je na zpovědi »záslužné«. Po smrti bude pokoření mnohem větší, protože jakákoli zásluha přestává. Nemohu už určit nic. Musím být pročištěna určitou procedurou.
Zde mám možnost obrátit se a udělat slib pro budoucnost - už nehřešit. Tam už není nic, na čem bych mohla dokázat svou dobrou vůli; jsem zbavena každé budoucnosti; mé poznání je čirou přítomností; ve stavu, do kterého jsem byla převedena, musím vydržet a v tomto stavu být pročištěna.
Zpověď je soud nad hříšníkem na tomto světě, uskutečňuje se mezi vinou a smířením. Soud po smrti zastihuje člověka ve chvíli, kdy už hřešit nemůže; a zastihuje ho ve stavu, v němž svět opouští. Vyzpovídal-li se ještě a učinil-li opravdové předsevzetí už nehřešit, i kdyby žil dál, pak je »nějak« čistý; je ve stavu zproštění viny a v tomto stavu mu začíná očistec, který musí ještě absolvovat. Proto je nejvýš naléhavé, aby kněz u lůžka umírajícího trval na zpovědi. Zastihne-li soud hříšníka ve stavu hříchu, pak tento musí teprve projít celou cestu od hříchu k lítosti, a ta je mnohem těžší.
(Adrienne von Speyr, Kreuz und Hölle II., Einsiedeln 1972; přeložil: Norbert Žuška, OCarm.)
Převzato z webu karmel.cz.
